brnovinky

Přepnout do PC verze

Maroko_Zhava_perla_Afriky_Planetarium_Brno_22102009_IMG_0903_MKMaroko na Kraví Hoře v Brně v podání Jaroslava Lunera

Venku panují plískanice a nevlídné počasí. Co se tak alespoň imaginárně ohřát v Maroku? Vydáváme se do planetária na Kraví Hoře v Brně. Na programu je dokument s názvem Maroko – Perla Afriky, který představí fotograf a cestovatel Jaroslav Luner. Z pohodlných křesel planetária si vychutnáváme poutavě zpracovaný dokument. Díky širokému záběru promítaní na stěny kopule planetária si připadám, jako bych byla přímo na místě dění. Promítání je asi po hodině u konce a my se vydáváme za panem Lunerem položit mu pár otázek.Maroko_Zhava_perla_Afriky_Planetarium_Brno_22102009_IMG_0909_MK

Jak dlouho jste byl v Maroku?
Materiál pro tento pořad byl sesbírán během dvou cest, které byly zhruba třítýdenní. Obě cesty byly podniknuty komerčně s CK Kudrna, která dělá turistické zájezdy.

Objednala si cestu cestovní kancelář nebo to byla Vaše iniciativa?
Byla to moje iniciativa a cestovní kancelář je můj dlouholetý sponzor. Spolu jsme dělali již spoustu takových pořadů. Začali jsme keltskými zeměmi. První pořad, který tady vznikl, byl o Bretani. Následovalo Irsko, Skotsko a Španělsko. Další promítání bylo o Balkánu a Podkarpatské Rusi. Přibližuje život našich krajanů v Banátu a je komponovaný také o Albánii. Nakonec vznikl po návštěvě severu pořad Island a Skandinávie.
Tyto pořady byly z iniciativy Kudrny. Vše vzniklo tak, že jsem v roce 1996 promítal pořad o Bretani, který zástupci cestovní kanceláře viděli, byli jím nadšeni a nabídli mi tuto spolupráci. Vozí mě po světě a já tvořím.Maroko_Zhava_perla_Afriky_Planetarium_Brno_22102009_IMG_0911_MK

Líbí se Vám více na jihu nebo na severu?

Vždy jsem měl vztah spíše k severu a Maroko byla má první cesta hodně na jih. Splnil jsem si tak svůj další sen – vidět pouště. Jinak mám rád více sever.

Byl jste i v jiných afrických zemích?
V plánu jsem měl Alžírsko. Byly ale potřeba víza a není to ještě zdaleka bezpečná země, která si pro cestování vyžaduje policejní doprovod. Přestože expedice byla na dobré cestě, tak jsme ji nakonec vzdali.

Co Vás na Maroku zaujalo nejvíce?
Těžko říct. Určitě prostředí a celková atmosféra. Bylo to mé první setkání s islámem v tvrdší podobě. Přesto, že jsem si předem nastudoval různé články a sbíral materiály, byl jsem ze začátku trošku šokován ortodoxností a jejich nesmlouvavou vírou.Maroko_Zhava_perla_Afriky_Planetarium_Brno_22102009_IMG_0913_MK
Druhou věcí, na kterou jsem si ze začátku špatně zvykal, byla vlezlost a otravnost Maročanů, zvláště obchodníků. Ti jsou schopni Vás tahat za každou cenu za šos a drží se Vás i půl hodiny, co jdete třeba po medině.

Dostal jste se do nějaké svízelné situace, kdy už to bylo hodně napjaté?
Ano, dostal a to už jsem měl i trochu strach. Událo se to v pohoří Atlas v blízkosti vesničky Imlil, která je výchozím místem výstupu na nejvyšší horu severní Afriky Džabal Tubkal. Místo výstupu na horu jsem se toulal po okolí a filmoval místní pastevce, kteří stoupali s mulami do kopce přímo proti mně. Až dorazili ke mně, hodně hrozivě mě obestoupili a vytahovali nože. Vím, že islám jim zakazuje nechat se filmovat a někteří to berou hodně vážně. Už jsem to viděl na rozbitou kameru a fyzické násilí. Naštěstí to dopadlo tak, že se místní stařešina spokojil s dvaceti Dirhami a prošlo mi to.
Maroko_Zhava_perla_Afriky_Planetarium_Brno_22102009_IMG_0914_MK
Cestoval jste místní dopravou nebo jste si pronajal auto?
Byly to klasické zájezdy a přepravovali jsme se autobusem dle předem stanoveného plánu z místa na místo. Jediná změna přepravy byla na na velbloudech při výletu do pouště Erg Chebbi.
Při druhé, dobrodružnější cestě do Maroka jsme chodili pěšky přes pohoří Atlas a absolvoval jsem také týdenní přechod pouští za doprovodu místních Berberů.

Je celý pořad natočený kamerou nebo jste i fotografoval?
Jsou to klasické fotografie. V počítači se jen přidaly různé názvy a popisky.

Kolik fotografií jste zhruba v Maroku pořídil?Maroko_Zhava_perla_Afriky_Planetarium_Brno_22102009_IMG_0915_MK
Asi kolem dvou tisíc fotografií.

Ve kterou roční dobu jste byl v Africe?
Koncem září a přesto tam bylo veliké vedro.

Děkujeme za rozhovor a budeme se těšit na další přednášku.

 

Už jste byli v Africe? Ve které zemi?

 

rozhovor a text Síma, foto Marián K.

 

Reportáž sponzoroval Lama Rek, tvůrce dokumentárních cestopisů - www.LamaRek.cz

Maroko_Zhava_perla_Afriky_Planetarium_Brno_22102009_IMG_0903...
Maroko_Zhava_perla_Afriky_Planetarium_Brno_22102009_IMG_0904...
Maroko_Zhava_perla_Afriky_Planetarium_Brno_22102009_IMG_0905...
Maroko_Zhava_perla_Afriky_Planetarium_Brno_22102009_IMG_0906...
Maroko_Zhava_perla_Afriky_Planetarium_Brno_22102009_IMG_0909...
Maroko_Zhava_perla_Afriky_Planetarium_Brno_22102009_IMG_0911...
Maroko_Zhava_perla_Afriky_Planetarium_Brno_22102009_IMG_0913...
Maroko_Zhava_perla_Afriky_Planetarium_Brno_22102009_IMG_0914...
Maroko_Zhava_perla_Afriky_Planetarium_Brno_22102009_IMG_0915...
Maroko_Zhava_perla_Afriky_Planetarium_Brno_22102009_IMG_0916...

> Maroko na Kraví Hoře v Brně v podání Jaroslava Lunera

Maroko_Zhava_perla_Afriky_Planetarium_Brno_22102009_IMG_0903_MKMaroko na Kraví Hoře v Brně v podání Jaroslava Lunera

Venku panují plískanice a nevlídné počasí. Co se tak alespoň imaginárně ohřát v Maroku? Vydáváme se do planetária na Kraví Hoře v Brně. Na programu je dokument s názvem Maroko – Perla Afriky, který představí fotograf a cestovatel Jaroslav Luner. Z pohodlných křesel planetária si vychutnáváme poutavě zpracovaný dokument. Díky širokému záběru promítaní na stěny kopule planetária si připadám, jako bych byla přímo na místě dění. Promítání je asi po hodině u konce a my se vydáváme za panem Lunerem položit mu pár otázek.Maroko_Zhava_perla_Afriky_Planetarium_Brno_22102009_IMG_0909_MK

Jak dlouho jste byl v Maroku?
Materiál pro tento pořad byl sesbírán během dvou cest, které byly zhruba třítýdenní. Obě cesty byly podniknuty komerčně s CK Kudrna, která dělá turistické zájezdy.

Objednala si cestu cestovní kancelář nebo to byla Vaše iniciativa?
Byla to moje iniciativa a cestovní kancelář je můj dlouholetý sponzor. Spolu jsme dělali již spoustu takových pořadů. Začali jsme keltskými zeměmi. První pořad, který tady vznikl, byl o Bretani. Následovalo Irsko, Skotsko a Španělsko. Další promítání bylo o Balkánu a Podkarpatské Rusi. Přibližuje život našich krajanů v Banátu a je komponovaný také o Albánii. Nakonec vznikl po návštěvě severu pořad Island a Skandinávie.
Tyto pořady byly z iniciativy Kudrny. Vše vzniklo tak, že jsem v roce 1996 promítal pořad o Bretani, který zástupci cestovní kanceláře viděli, byli jím nadšeni a nabídli mi tuto spolupráci. Vozí mě po světě a já tvořím.Maroko_Zhava_perla_Afriky_Planetarium_Brno_22102009_IMG_0911_MK

Líbí se Vám více na jihu nebo na severu?

Vždy jsem měl vztah spíše k severu a Maroko byla má první cesta hodně na jih. Splnil jsem si tak svůj další sen – vidět pouště. Jinak mám rád více sever.

Byl jste i v jiných afrických zemích?
V plánu jsem měl Alžírsko. Byly ale potřeba víza a není to ještě zdaleka bezpečná země, která si pro cestování vyžaduje policejní doprovod. Přestože expedice byla na dobré cestě, tak jsme ji nakonec vzdali.

Co Vás na Maroku zaujalo nejvíce?
Těžko říct. Určitě prostředí a celková atmosféra. Bylo to mé první setkání s islámem v tvrdší podobě. Přesto, že jsem si předem nastudoval různé články a sbíral materiály, byl jsem ze začátku trošku šokován ortodoxností a jejich nesmlouvavou vírou.Maroko_Zhava_perla_Afriky_Planetarium_Brno_22102009_IMG_0913_MK
Druhou věcí, na kterou jsem si ze začátku špatně zvykal, byla vlezlost a otravnost Maročanů, zvláště obchodníků. Ti jsou schopni Vás tahat za každou cenu za šos a drží se Vás i půl hodiny, co jdete třeba po medině.

Dostal jste se do nějaké svízelné situace, kdy už to bylo hodně napjaté?
Ano, dostal a to už jsem měl i trochu strach. Událo se to v pohoří Atlas v blízkosti vesničky Imlil, která je výchozím místem výstupu na nejvyšší horu severní Afriky Džabal Tubkal. Místo výstupu na horu jsem se toulal po okolí a filmoval místní pastevce, kteří stoupali s mulami do kopce přímo proti mně. Až dorazili ke mně, hodně hrozivě mě obestoupili a vytahovali nože. Vím, že islám jim zakazuje nechat se filmovat a někteří to berou hodně vážně. Už jsem to viděl na rozbitou kameru a fyzické násilí. Naštěstí to dopadlo tak, že se místní stařešina spokojil s dvaceti Dirhami a prošlo mi to.
Maroko_Zhava_perla_Afriky_Planetarium_Brno_22102009_IMG_0914_MK
Cestoval jste místní dopravou nebo jste si pronajal auto?
Byly to klasické zájezdy a přepravovali jsme se autobusem dle předem stanoveného plánu z místa na místo. Jediná změna přepravy byla na na velbloudech při výletu do pouště Erg Chebbi.
Při druhé, dobrodružnější cestě do Maroka jsme chodili pěšky přes pohoří Atlas a absolvoval jsem také týdenní přechod pouští za doprovodu místních Berberů.

Je celý pořad natočený kamerou nebo jste i fotografoval?
Jsou to klasické fotografie. V počítači se jen přidaly různé názvy a popisky.

Kolik fotografií jste zhruba v Maroku pořídil?Maroko_Zhava_perla_Afriky_Planetarium_Brno_22102009_IMG_0915_MK
Asi kolem dvou tisíc fotografií.

Ve kterou roční dobu jste byl v Africe?
Koncem září a přesto tam bylo veliké vedro.

Děkujeme za rozhovor a budeme se těšit na další přednášku.

 

Už jste byli v Africe? Ve které zemi?

 

rozhovor a text Síma, foto Marián K.

 

Reportáž sponzoroval Lama Rek, tvůrce dokumentárních cestopisů - www.LamaRek.cz

Maroko_Zhava_perla_Afriky_Planetarium_Brno_22102009_IMG_0903...
Maroko_Zhava_perla_Afriky_Planetarium_Brno_22102009_IMG_0904...
Maroko_Zhava_perla_Afriky_Planetarium_Brno_22102009_IMG_0905...
Maroko_Zhava_perla_Afriky_Planetarium_Brno_22102009_IMG_0906...
Maroko_Zhava_perla_Afriky_Planetarium_Brno_22102009_IMG_0909...
Maroko_Zhava_perla_Afriky_Planetarium_Brno_22102009_IMG_0911...
Maroko_Zhava_perla_Afriky_Planetarium_Brno_22102009_IMG_0913...
Maroko_Zhava_perla_Afriky_Planetarium_Brno_22102009_IMG_0914...
Maroko_Zhava_perla_Afriky_Planetarium_Brno_22102009_IMG_0915...
Maroko_Zhava_perla_Afriky_Planetarium_Brno_22102009_IMG_0916...

Zobrazeno: 3150

Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9633_MKNina Ingris v Brně – plavba z Peru do Polynésie


10.000 kilometrů, 3 měsíce plavby a také málem ztraceni v nekonečných vodách Pacifiku. Taková byla první nepodařená a druhá úspěšná cesta Eduarda Ingriše a jeho posádky z Peru do Polynésie na balsovém voru. Povedlo se mu dokázat, že Peruánci skutečně do Polynésie migrovali. Eduard po sobě zanechal tunu materiálu a také několik filmů - v té době již barevných!, které sesříhali společně se svojí manželkou Ninou. On už nám je bohužel pustit nemůže. Ale Nina Ingris ano a také to ráda dělá včetně čtení poutavého komentáře z rukopisů Eduarda. Jaká byla cesta posádky voru Kantuta a Kantuta II jste se mohli přesvědčit sami v Kulturním centru Bystrc a následně v Kuřimi.

 

Jak samotná cesta probíhala? Zkusíme v pár bodech shrnout postřehy, které nám utkvěly v mysli.

 

Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9603_MKJiž jsme zmiňovali, že první plavba i přes dlouhé přípravy nebyla úspěšná. Humboldtův proud, který se pohybuje od Peru až k Polynésii ve spojení s větrem zavál vor moc na sever a posádka se tak dostala do nekonečného víru, který Kantutu sunul sem a tam a stále dokola. Na voru sice byla těžká vysílačka, kterou dobrodruzi původně ani nechtěli naložit (byla to podmínka povolení k plavbě), ale ta bohužel svoji službu vypověděla dávno před tím, než vybočili z cesty. Možná ji něco osvítilo, možná sám Neptun ještě nechtěl ingrišovu posádku přijmout do svých modravých hlubin. Vysílačka se jednoho dne rozezněla a štěstěna napomohla tomu, aby její SOS volání bylo zachyceno. Na pomoc se vydalo hned několik lodí a posádka byla zachráněna! Taková byla plavba voru Kantuta.

 

Ingrišovi to ale nedalo a umanul si, že se do Polynésie doplaví stůj co stůj. Postavil tedy vor nový, mnohem propracovanější díky zkušenostem získaným z první plavby. Pár členů z původní posádky se opět připojilo, papouška, který se stal darem, nahradila opička. Peruánská dívka už ale druhou plavbu neabsolvovala. Vor byl připraven k plavbě, chybělo jediné. Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9600_MKPovolení od peruánských úřadů. Ty se ale zařekly, že je nevydají, zvlášť kvůli nebezpečí, jemuž byla posádka vystavena na plavbě první. Přišli totiž málem o život. Dny plynuly, týdny se vlekly ba i měsíce. Balsové dřevo voru bylo už do poloviny nasáté vodou. A najednou se stal zázrak. Povolení uděleno! Hurá na cestu!

 

Kantuta II vyplula. Přesněji tedy, byla odtažena spřízněnou lodí až na hranici Humboldtova proudu. Námořníci během cesty čelili mnoha nepříjemnostem, ať již nepřízni počasí nebo žralokům, kteří na ně občas dostávali chuť. Nedaleko před cílem dva členové posádky dezertovali a později se vydávali za ty, kteří výpravu vedli. Posléze byli ale odhaleni na Tahiti.

 

Humboldtův proud je tak silný, že ovládat vor bylo skoro nemožné. Jednu výhodu to mělo. Kantuta II doslova přeskákala nebezpečné útesy a jednou, po vyčerpávající cestě, na jednom z nich usedla. Pokud by totiž posádka, nyní již pouze dvojčlenná s opičákem, cíl minula a včas se s vorem na nějakém útesu neusadila, nebyla by již možnost návratu.Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9606_MK

 

Jaká byla radost dobrodruhů, když znovu okusili pevnou půdu pod nohama. Myslel si, že jsou na pustém ostrově. Zprvu to tak vypadalo, ale zanedlouho se objevili domorodci. A další a další. Obrovská novina, že na ostrově přistáli dva dobrodruzi a opičák, rázem oblétla celý ostrovní region a na Kantutu II i členy posádky se připluli podívat snad všichni z širokého okolí. Oslavy neměly konce. Ale vše jednou končí a posádka se vrátila lodí, která občas na ostrovy připlouvá, zpět na pevninu...

 

Nina Ingris umí skutečně poutavě diváky vtáhnout do děje.

 

Ještě před představením jsme se Niny zeptali na pár otázek:

 

Jak jste se ocitla v Americe?

V 13-ti letech jsem odjela s rodiči z Brna do Ameriky. Bylo to těsně předtím, než do bývalého Československa vtrhla Sovětská armáda. Můj otec byl Kozák a matka Češka. Odjeli jsme z Brna posledním vlakem dne 13. dubna 1945 a pobývali 4 roky v uprchlických táborech v Německu. Poté jsme emigrovali do Brazílie, kde jsme strávili přes 8 let.Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9607_MK

 

Kdy jste se poznala s Eduardem Ingrišem?

V roce 1957 jsme emigrovali do Kalifornie. S Ingrišem jsem se poznala až v roce 1962, kdy přijel do Kalifornie ohledně svých dobrodružných filmů. Zpívala jsem v opeře a zúčastňovala se různých společenských akcí. Ochotníci se jednou rozhodli zahrát operetu Eduarda Ingriše a pozvali mě, abych vystoupila. Tam bylo mé první setkání s Ingrišem.

 

Kolik manželových operet jste v Americe hráli?

Celkem to byly tři operety. První se jmenovala Tam na horách. Rok nato vznikla druhá s názvem Maryša. V bývalém Československu nám zakázali nazývat operetu stejným názvem kvůli bratrům Mrštíkovým. Nazývali ji U panského dvora. Třetí rok vznikla poslední opereta Okolo rybníka.

 

Podnikla byste stejně jako manžel podobnou plavbu na Kantutě?

Ne nepodnikla. Jsem absolutně nesportovní člověk.Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9608_MK

 

Vrátila jste se někdy s manželem do Peru nebo Polynésie?

Nikdy jsme tam už potom spolu nebyli. Jen manžel tam byl ještě jednou.

 

Jak dlouho jste s manželem promítali filmy veřejnosti?

Filmy jsme společně sestřihávali a ozvučovali vždy od září do konce prosince po dobu tří let. Po deset let jsme jezdili devět měsíců v každém roce promítat filmy. Měli jsme svého agenta, který nás všude posílal. Potom jsem si otevřela obchod se zdravou výživou a provozovala ho 12 let.

 

Které země jste s Eduardem při promítání filmů navštívila?

Jezdili jsme po celé Americe. Znám Ameriku jako málokdo. Byli jsme v Kanadě a třikrát jsme cestovali na Havaj.

 

Žije se Vám lépe v České republice nebo Americe?Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9612_MK

To je těžké říct. Po manželově smrti jsem poslala všechny jeho památky do České republiky. V USA jsem zůstala sama a žila ve velkém domě s rozlehlou zahradou. Musela jsem vše obstarávat samostatně, bylo to náročné. Mám příbuzenstvo v České republice, tak jsem se za nimi rozhodla odstěhovat. Myslela jsem si, že se vracím do staré masarykovské demokratické republiky a vůbec jsem nevěděla, že tam jsou také ve vládě komunisté. Nevím, jak bych se rozhodovala dnes. V Americe to není nic valného, zvláště s novým prezidentem. Zpět do USA bych už nejela. Je mi 78, co bych tam dělala? :-) Byla bych tam jako kůl v plotě. Hodně našich přátel již zemřelo.

 

Jakým způsobem jste dopravili do Česka archiválie? Co je jejich součástí?

Archiválie obsahovaly filmy a různé manželovy věci. Bylo toho 42 krabic a další věcí, které vážily přes tunu. Vše se poslalo do České republiky letadlem. Pak věci putovaly do archívu muzea ve Zlíně. S převozem věcí mi velmi pomáhal Miroslav Zikmund a zasadil se také o vystavení věcí v muzeu. Peníze na převoz poskytlo Ministerstvo kultury.Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9620_MK

 

Setkáváte se s Miroslavem Zikmundem často?

Sejdeme se sem tam. Bydlí ve Zlíně a já jsem v Brně. Je to pro mě daleko. Setkáváme se málokdy. Když v Brně byla výstava fotografií Eduarda Ingriše, tak pan Zikmund přijel. Scházíme se tedy spíše na akcích tohoto typu. Miroslav Zikmund nemá počítač, takže si s ním moc nedopisuji. Nemáme žádný důvod, abychom si nějak zvlášť psali. Je úplný analfabet. Píše ještě, myslím, na mechanickém psacím stroji.

 

Chutná Vám více česká nebo americká kuchyně?

Chutná mi česká kuchyně. V Americe jsme vařili jen česká jídla. Jím docela střídmě.

 

Jaké máte záliby?

Věčně sedím u počítače. Je to můj jediný kontakt s lidmi a světem. Nepíši nikomu, kdo nemá počítač a nemá tak možnost psát e-maily. Dostávám hodně e-mailů z Ameriky od známých, většinou Američanů. Dívám se také na televizi na zpravodajské stanice BBC, SNBC, CNN, NSNN. Ráda poslouchám koncerty a klasickou hudbu. Hrozně mě zlobí, když se dívám na americký film. Znám hlasy amerických herců a když mám poslouchat nějakého česky mluvícího konopáska, je to pro mě hrozné. Strašně mě to trápí, kdyby tam tak byly jen titulky!Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9624_MK

 

Kolika hovoříte jazyky?

Domluvím se česky, anglicky, německy, brazilskou řečí, portugalsky a španělsky. Rozumím ještě dost dobře francouzsky a italsky, protože jsem zpívala italsky operu. Potom pochopitelně rusky a snadno porozumím polštině a slovenštině.

 

Fotografujete ráda?

Moc ne. Když jsme jezdili s manželem, tak mě pořád fotografoval. Mám ještě starý fotoaparát. Vůbec už teď nefotografuji. Nemám co. Spíše lidé fotografují mě. V Americe, když jsem ještě neznala Ingriše, jsem hodně fotografovala na cestách. Poznávala jsem hlavně Kalifornii a fotografovala cokoliv.

 

Děkujeme za rozhovor, přejeme hlavně stálé zdraví a těšíme se na další film!


Kdo byl Eduard Ingriš?Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9626_MK

Eduard Ingriš (11. února 1905 Zlonice u Slaného – 12. ledna 1991 Reno, USA) byl český hudební skladatel, dirigent, cestovatel, filmový dokumentarista, kameraman a fotograf. Napsal šedesát operet, nejúspěšnější Rozmarné zrcadlo dosáhla 1600 repríz. Byl autorem mnoha písní, z nichž nejznámější je Teskně hučí Niagara (1931) a napsal hudbu k jedenácti filmům (např. k filmu The Gallant One).

 

V roce 1947 odjel do Jižní Ameriky a po Vítězném únoru 1948 se rozhodl, že se do vlasti už nevrátí. Usadil se v Peruánské Limě a stal se vyhledávaným fotografem a kameramanem. Oficiálně portrétoval peruánského prezidenta Manuela Pradu, vyhrával mezinárodní fotografické soutěže a jeho fotografie uveřejňovaly i tak významné časopisy, jako Time a Life. Ve vlastní produkci vyrobil tři celovečerní filmy.

 

Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9631_MKSpolupracoval s Ernestem Hemingwayem při natáčení filmové podoby jeho románu Stařec a moře, setkal se také se známými českými cestovateli Hanzelkou a Zikmundem. Ve svých 49 letech se seznámil s věhlasným norským etnologem Thorem Heyerdahlem a rozhodl se potvrdit jeho teorii o migraci původních obyvatel Peru do Polynésie.

 

Po jednom neúspěšném pokusu na balsovém voru Kantuta I musela být posádka zachráněna americkou lodí.   V roce 1959 plavbu úspěšně zopakoval na voru Kantuta II. V roce 1962 se z Peru díky svatbě trvale přestěhoval do USA, kde se usadil v South Lake Tahoe. V roce 1991 zemřel v nevadském Renu ve věku 86 let. Urna s jeho ostatky byla uložena v rodných Zlonicích. Jeho archiv zrevidovali v roce 2000 cestovatelé Miroslav Zikmund, Petr Horký a Miroslav Náplava a poté bylo 1100 kg archiválií dopraveno do České republiky. Jeho unikátní fond byl zachráněn a nyní se nachází v Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně.Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9640_MK

 

Pár slov závěrem

Spojení pečlivě setříhaného z té doby již barevného dokumentu o dobrodružné plavbě Kantuty a Kantuty II s poutavým čtením Niny Igris je zárukou opravdu silného zážitku. Vůbec není na škodu, že se nejednalo o několikaprojektorovou projekci a že se z reproduktorů nelinul surroundový 3D zvuk. Ba naopak.  Patina filmu a hudba složená přímo autorem má své kouzlo. Jako by jsme tam byli..

 

rozhovor Síma, text a foto Marián K.

 

Reportáž sponzoroval Lama Rek, výrobce cestovatelského textilu s potiskem - www.LamaRek.cz

 

Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9597_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9599_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9600_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9601_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9603_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9605_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9606_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9607_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9608_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9610_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9611_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9612_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9613_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9617_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9619_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9620_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9621_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9622_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9623_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9624_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9625_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9626_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9628_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9629_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9631_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9632_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9633_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9634_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9635_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9637_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9638_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9640_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9642_MK

> Nina Ingris v Brně – plavba z Peru do Polynésie na voru

Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9633_MKNina Ingris v Brně – plavba z Peru do Polynésie


10.000 kilometrů, 3 měsíce plavby a také málem ztraceni v nekonečných vodách Pacifiku. Taková byla první nepodařená a druhá úspěšná cesta Eduarda Ingriše a jeho posádky z Peru do Polynésie na balsovém voru. Povedlo se mu dokázat, že Peruánci skutečně do Polynésie migrovali. Eduard po sobě zanechal tunu materiálu a také několik filmů - v té době již barevných!, které sesříhali společně se svojí manželkou Ninou. On už nám je bohužel pustit nemůže. Ale Nina Ingris ano a také to ráda dělá včetně čtení poutavého komentáře z rukopisů Eduarda. Jaká byla cesta posádky voru Kantuta a Kantuta II jste se mohli přesvědčit sami v Kulturním centru Bystrc a následně v Kuřimi.

 

Jak samotná cesta probíhala? Zkusíme v pár bodech shrnout postřehy, které nám utkvěly v mysli.

 

Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9603_MKJiž jsme zmiňovali, že první plavba i přes dlouhé přípravy nebyla úspěšná. Humboldtův proud, který se pohybuje od Peru až k Polynésii ve spojení s větrem zavál vor moc na sever a posádka se tak dostala do nekonečného víru, který Kantutu sunul sem a tam a stále dokola. Na voru sice byla těžká vysílačka, kterou dobrodruzi původně ani nechtěli naložit (byla to podmínka povolení k plavbě), ale ta bohužel svoji službu vypověděla dávno před tím, než vybočili z cesty. Možná ji něco osvítilo, možná sám Neptun ještě nechtěl ingrišovu posádku přijmout do svých modravých hlubin. Vysílačka se jednoho dne rozezněla a štěstěna napomohla tomu, aby její SOS volání bylo zachyceno. Na pomoc se vydalo hned několik lodí a posádka byla zachráněna! Taková byla plavba voru Kantuta.

 

Ingrišovi to ale nedalo a umanul si, že se do Polynésie doplaví stůj co stůj. Postavil tedy vor nový, mnohem propracovanější díky zkušenostem získaným z první plavby. Pár členů z původní posádky se opět připojilo, papouška, který se stal darem, nahradila opička. Peruánská dívka už ale druhou plavbu neabsolvovala. Vor byl připraven k plavbě, chybělo jediné. Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9600_MKPovolení od peruánských úřadů. Ty se ale zařekly, že je nevydají, zvlášť kvůli nebezpečí, jemuž byla posádka vystavena na plavbě první. Přišli totiž málem o život. Dny plynuly, týdny se vlekly ba i měsíce. Balsové dřevo voru bylo už do poloviny nasáté vodou. A najednou se stal zázrak. Povolení uděleno! Hurá na cestu!

 

Kantuta II vyplula. Přesněji tedy, byla odtažena spřízněnou lodí až na hranici Humboldtova proudu. Námořníci během cesty čelili mnoha nepříjemnostem, ať již nepřízni počasí nebo žralokům, kteří na ně občas dostávali chuť. Nedaleko před cílem dva členové posádky dezertovali a později se vydávali za ty, kteří výpravu vedli. Posléze byli ale odhaleni na Tahiti.

 

Humboldtův proud je tak silný, že ovládat vor bylo skoro nemožné. Jednu výhodu to mělo. Kantuta II doslova přeskákala nebezpečné útesy a jednou, po vyčerpávající cestě, na jednom z nich usedla. Pokud by totiž posádka, nyní již pouze dvojčlenná s opičákem, cíl minula a včas se s vorem na nějakém útesu neusadila, nebyla by již možnost návratu.Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9606_MK

 

Jaká byla radost dobrodruhů, když znovu okusili pevnou půdu pod nohama. Myslel si, že jsou na pustém ostrově. Zprvu to tak vypadalo, ale zanedlouho se objevili domorodci. A další a další. Obrovská novina, že na ostrově přistáli dva dobrodruzi a opičák, rázem oblétla celý ostrovní region a na Kantutu II i členy posádky se připluli podívat snad všichni z širokého okolí. Oslavy neměly konce. Ale vše jednou končí a posádka se vrátila lodí, která občas na ostrovy připlouvá, zpět na pevninu...

 

Nina Ingris umí skutečně poutavě diváky vtáhnout do děje.

 

Ještě před představením jsme se Niny zeptali na pár otázek:

 

Jak jste se ocitla v Americe?

V 13-ti letech jsem odjela s rodiči z Brna do Ameriky. Bylo to těsně předtím, než do bývalého Československa vtrhla Sovětská armáda. Můj otec byl Kozák a matka Češka. Odjeli jsme z Brna posledním vlakem dne 13. dubna 1945 a pobývali 4 roky v uprchlických táborech v Německu. Poté jsme emigrovali do Brazílie, kde jsme strávili přes 8 let.Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9607_MK

 

Kdy jste se poznala s Eduardem Ingrišem?

V roce 1957 jsme emigrovali do Kalifornie. S Ingrišem jsem se poznala až v roce 1962, kdy přijel do Kalifornie ohledně svých dobrodružných filmů. Zpívala jsem v opeře a zúčastňovala se různých společenských akcí. Ochotníci se jednou rozhodli zahrát operetu Eduarda Ingriše a pozvali mě, abych vystoupila. Tam bylo mé první setkání s Ingrišem.

 

Kolik manželových operet jste v Americe hráli?

Celkem to byly tři operety. První se jmenovala Tam na horách. Rok nato vznikla druhá s názvem Maryša. V bývalém Československu nám zakázali nazývat operetu stejným názvem kvůli bratrům Mrštíkovým. Nazývali ji U panského dvora. Třetí rok vznikla poslední opereta Okolo rybníka.

 

Podnikla byste stejně jako manžel podobnou plavbu na Kantutě?

Ne nepodnikla. Jsem absolutně nesportovní člověk.Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9608_MK

 

Vrátila jste se někdy s manželem do Peru nebo Polynésie?

Nikdy jsme tam už potom spolu nebyli. Jen manžel tam byl ještě jednou.

 

Jak dlouho jste s manželem promítali filmy veřejnosti?

Filmy jsme společně sestřihávali a ozvučovali vždy od září do konce prosince po dobu tří let. Po deset let jsme jezdili devět měsíců v každém roce promítat filmy. Měli jsme svého agenta, který nás všude posílal. Potom jsem si otevřela obchod se zdravou výživou a provozovala ho 12 let.

 

Které země jste s Eduardem při promítání filmů navštívila?

Jezdili jsme po celé Americe. Znám Ameriku jako málokdo. Byli jsme v Kanadě a třikrát jsme cestovali na Havaj.

 

Žije se Vám lépe v České republice nebo Americe?Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9612_MK

To je těžké říct. Po manželově smrti jsem poslala všechny jeho památky do České republiky. V USA jsem zůstala sama a žila ve velkém domě s rozlehlou zahradou. Musela jsem vše obstarávat samostatně, bylo to náročné. Mám příbuzenstvo v České republice, tak jsem se za nimi rozhodla odstěhovat. Myslela jsem si, že se vracím do staré masarykovské demokratické republiky a vůbec jsem nevěděla, že tam jsou také ve vládě komunisté. Nevím, jak bych se rozhodovala dnes. V Americe to není nic valného, zvláště s novým prezidentem. Zpět do USA bych už nejela. Je mi 78, co bych tam dělala? :-) Byla bych tam jako kůl v plotě. Hodně našich přátel již zemřelo.

 

Jakým způsobem jste dopravili do Česka archiválie? Co je jejich součástí?

Archiválie obsahovaly filmy a různé manželovy věci. Bylo toho 42 krabic a další věcí, které vážily přes tunu. Vše se poslalo do České republiky letadlem. Pak věci putovaly do archívu muzea ve Zlíně. S převozem věcí mi velmi pomáhal Miroslav Zikmund a zasadil se také o vystavení věcí v muzeu. Peníze na převoz poskytlo Ministerstvo kultury.Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9620_MK

 

Setkáváte se s Miroslavem Zikmundem často?

Sejdeme se sem tam. Bydlí ve Zlíně a já jsem v Brně. Je to pro mě daleko. Setkáváme se málokdy. Když v Brně byla výstava fotografií Eduarda Ingriše, tak pan Zikmund přijel. Scházíme se tedy spíše na akcích tohoto typu. Miroslav Zikmund nemá počítač, takže si s ním moc nedopisuji. Nemáme žádný důvod, abychom si nějak zvlášť psali. Je úplný analfabet. Píše ještě, myslím, na mechanickém psacím stroji.

 

Chutná Vám více česká nebo americká kuchyně?

Chutná mi česká kuchyně. V Americe jsme vařili jen česká jídla. Jím docela střídmě.

 

Jaké máte záliby?

Věčně sedím u počítače. Je to můj jediný kontakt s lidmi a světem. Nepíši nikomu, kdo nemá počítač a nemá tak možnost psát e-maily. Dostávám hodně e-mailů z Ameriky od známých, většinou Američanů. Dívám se také na televizi na zpravodajské stanice BBC, SNBC, CNN, NSNN. Ráda poslouchám koncerty a klasickou hudbu. Hrozně mě zlobí, když se dívám na americký film. Znám hlasy amerických herců a když mám poslouchat nějakého česky mluvícího konopáska, je to pro mě hrozné. Strašně mě to trápí, kdyby tam tak byly jen titulky!Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9624_MK

 

Kolika hovoříte jazyky?

Domluvím se česky, anglicky, německy, brazilskou řečí, portugalsky a španělsky. Rozumím ještě dost dobře francouzsky a italsky, protože jsem zpívala italsky operu. Potom pochopitelně rusky a snadno porozumím polštině a slovenštině.

 

Fotografujete ráda?

Moc ne. Když jsme jezdili s manželem, tak mě pořád fotografoval. Mám ještě starý fotoaparát. Vůbec už teď nefotografuji. Nemám co. Spíše lidé fotografují mě. V Americe, když jsem ještě neznala Ingriše, jsem hodně fotografovala na cestách. Poznávala jsem hlavně Kalifornii a fotografovala cokoliv.

 

Děkujeme za rozhovor, přejeme hlavně stálé zdraví a těšíme se na další film!


Kdo byl Eduard Ingriš?Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9626_MK

Eduard Ingriš (11. února 1905 Zlonice u Slaného – 12. ledna 1991 Reno, USA) byl český hudební skladatel, dirigent, cestovatel, filmový dokumentarista, kameraman a fotograf. Napsal šedesát operet, nejúspěšnější Rozmarné zrcadlo dosáhla 1600 repríz. Byl autorem mnoha písní, z nichž nejznámější je Teskně hučí Niagara (1931) a napsal hudbu k jedenácti filmům (např. k filmu The Gallant One).

 

V roce 1947 odjel do Jižní Ameriky a po Vítězném únoru 1948 se rozhodl, že se do vlasti už nevrátí. Usadil se v Peruánské Limě a stal se vyhledávaným fotografem a kameramanem. Oficiálně portrétoval peruánského prezidenta Manuela Pradu, vyhrával mezinárodní fotografické soutěže a jeho fotografie uveřejňovaly i tak významné časopisy, jako Time a Life. Ve vlastní produkci vyrobil tři celovečerní filmy.

 

Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9631_MKSpolupracoval s Ernestem Hemingwayem při natáčení filmové podoby jeho románu Stařec a moře, setkal se také se známými českými cestovateli Hanzelkou a Zikmundem. Ve svých 49 letech se seznámil s věhlasným norským etnologem Thorem Heyerdahlem a rozhodl se potvrdit jeho teorii o migraci původních obyvatel Peru do Polynésie.

 

Po jednom neúspěšném pokusu na balsovém voru Kantuta I musela být posádka zachráněna americkou lodí.   V roce 1959 plavbu úspěšně zopakoval na voru Kantuta II. V roce 1962 se z Peru díky svatbě trvale přestěhoval do USA, kde se usadil v South Lake Tahoe. V roce 1991 zemřel v nevadském Renu ve věku 86 let. Urna s jeho ostatky byla uložena v rodných Zlonicích. Jeho archiv zrevidovali v roce 2000 cestovatelé Miroslav Zikmund, Petr Horký a Miroslav Náplava a poté bylo 1100 kg archiválií dopraveno do České republiky. Jeho unikátní fond byl zachráněn a nyní se nachází v Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně.Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9640_MK

 

Pár slov závěrem

Spojení pečlivě setříhaného z té doby již barevného dokumentu o dobrodružné plavbě Kantuty a Kantuty II s poutavým čtením Niny Igris je zárukou opravdu silného zážitku. Vůbec není na škodu, že se nejednalo o několikaprojektorovou projekci a že se z reproduktorů nelinul surroundový 3D zvuk. Ba naopak.  Patina filmu a hudba složená přímo autorem má své kouzlo. Jako by jsme tam byli..

 

rozhovor Síma, text a foto Marián K.

 

Reportáž sponzoroval Lama Rek, výrobce cestovatelského textilu s potiskem - www.LamaRek.cz

 

Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9597_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9599_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9600_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9601_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9603_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9605_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9606_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9607_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9608_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9610_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9611_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9612_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9613_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9617_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9619_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9620_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9621_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9622_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9623_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9624_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9625_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9626_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9628_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9629_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9631_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9632_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9633_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9634_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9635_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9637_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9638_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9640_MK
Nina_Ingris_Bystrc_Brno_13102009_IMG_9642_MK

Zobrazeno: 5440

Sri_Lanka_15012008_IMG_9594_MKSrí Lanka 5. - rybí trh a útěk do Galle - Za vůní čaje, hor a oceánu

Den třetí - ranní fishtrh, projížďka po jezeře a útěk do Galle

 

Úterý. Dnes vstávám velice brzy, bez snídaně se loučím s domácím a přede vraty mě už čekají dva domorodci. Je šest hodin ráno.

 

Jdeme na bus a cestujeme do Beruwely podívat se na příjezd rybářů z nočního lovu. Od busu jdeme cca 2 km do přístavu, po cestě míjíme odjíždějící tuk tuky a kola s nakoupenými rybami. Je to tu dost cítit rybinou. Před vchodem do přístavu je pojízdný stánek a v nádobách má jakýsi horký zelený a hnědý nápoj. Domorodci povídají, že to tu pijí všichni, asi nějaký povzbuzovač. Je to prý vývar z palmy a k tomu Sri_Lanka_15012008_IMG_9588_MKdostávám nějakou kostku – prý to je oslazovač – taky produkt z palmy. No, má to dost zajímavou chuť, ale dá se to pít :-)

 

Po horkém osvěžení vcházíme přes kontrolu do přístavu. Už je plný lodí, které ráno dorazily z nočního lovu. Uprostřed je jakási hala a pod ní hodně míst, kde jednotliví rybáři porcují a nabízejí své úlovky. Jsou tu k vidění pořádné kusy! Sehnat se tu dá leccos, od malých makrel přes žraloky až po rybí kusy delší než 1,5 metru. K vidění jsou tu i plody moře. Všude protéká směs rybího odpadu, krve...

 

Po prohlídce přístavu jdu omrknout palubu jedné lodi. Mají tu i velký chladící box na ryby. Vzadu v přístavu parkuje velký náklaďák, který přivezl velké kusy ledu, který porcovačem ledu drtí a prodávají do pytlů zájemcům. Opouštíme přístav a přesunujeme se zpět do centra na bus.

 

Jedeme busem do Bentoty, kde je řeka Bentota ganga . Najímáme si motorový člun a po smluvení ceny vyrážíme. Nejdříve první zastávka u občerstvovacího mola. Pokračujeme po řece dál, občas musíme hodně schovat hlavy, abychom o ně nepřišli při podjíždění můstků přes řeku. Po řece se různě pohybují rybáři a nahazují sítě.

 

DSri_Lanka_15012008_IMG_9627_MKruhá přestávka je u schovaného mola v křoví. Vystupujeme z lodi a jdeme omrknout místní život. Vycházíme pár schodů. Vítá nás celá rodinka :-) Paní se (zřejmě) sinhálsky ptá, zda chceme vidět, co tu vyrábí. Z chýše přináší kus klacku – aha! To je skořice! Nejdříve trochu očistí kůru a nožem jí ořeže dokola a podél. Opatrně stahuje kůru, hmm, to je tedy vůůůně! Ukazuje nám sušící se kůru zavěšenou u stropu. Před sušením se skořice namotává na tyčku - kvůli tvaru. Prý je za 3 dny skořice suchá.

 

Z kůry také lisují olej pro medicínské účely. Přichází na řadu palmový list a paní ukazuje, jak z něj plete střešní krytinu.- pěkné. Posledním z předvedených produktů je tkaný provaz z „chmýří“ kokosových ořechů. Je velice pevný. Loučíme se a jdeme zpět k lodi, po cestě omrknu chýši i zevnitř. Tedy, žádný luxus to není. Na zahrádce rostou banány, kokosy, ananasy, papáje, datle a nevím co ještě :-) Nasedáme do lodi a plujeme dál.Sri_Lanka_15012008_IMG_9622_MK

 

Další zastávka je u malého ostrova, na němž stojí buddhistický chrám Galapota Vihara. Zdravíme mnichy v oranžových hábitech a malý mnich nás provádí chrámem, ukazuje nám Svaté písmo a místnosti včetně kuchyně, kde zrovna mniši připravují na zemi a na hlíně asi svůj oběd. Za mírný poplatek dostávám možnost zápisu do návštěvní knihy. Nakonec si fotografuji malého mnicha a odplouváme zpět.

 

Na řece jsou vidět barevní ptáci, asi papoušci a kormoráni. Po stromech běhají opičáci. Na kameni u řeky se vyhřívá varan. Připlouváme do přístavu a vysedáme. Domorodci, kteří mě po celou dobu doprovázejí, jsou velice milí a přátelští. To bude mít nějaký háček...

 

Už bych docela rád zase frčel sám a tak jim navrhuji, že je za ty ukázané věci pozvu na oběd. Souhlasí. Jedeme busem do Ambalangody. Míříme do restaurace, kde je pěkný výhled z útesu na chrám. Bohužel tady k jídlu nic zrovna nemají, bude to chvíli trvat, cca 1-2 hodiny. Jdeme jinam. V další restauraci si dáváme klasický místní pokrm – rýži s karí. Dostáváme asi pět druhů různých omáček a směsí. Místní jedí výhradně rukama. Voda na zapití dost páchne chlórem, raději ji nepiju.Sri_Lanka_15012008_IMG_9630_MK

 

Po obědě se kamarádům snažím naznačit, že už pojedu dál sám. Oni se ptají, zda mě svojí přítomností obtěžují. Říkám taktně: "samozřejmě, že ne". Oni na to, že tedy budou pokračovat se mnou dál. To se mi ale moc nelíbí, musel bych za ně platit veškeré výdaje. Přemlouvají mě, abych opět nocoval v jejich vesnici. Říkám, že ne a oni, že tedy přenocují se mnou tam, kde budu chtít. Samozřejmě bych to ale musel zaplatit. Procházíme městečkem a já tajně vymýšlím, jak se jich taktně zbavit.

 

Po cestě navštěvujeme dvě muzea dřevěných masek, všechny jsou ručně vyřezávané a různě barvené. Majitel muzea říká, že masky se dělí podle jejich použití na léčitelské, protipožární, šamanské, slavnostní a spoustu jiných. Opravdu nádherné kousky! To musí hodně dlouho trvat, než se povede takovou masku vyřezat. Kamarádům říkám, že já jdu mrknout na pláž a co oni.. Doufám, že už budou chtít jet domů, ale oni prý, že jdou se mnou. No teda, nevím jak se jich zbavím, uff. Jdeme na pláž a sedáme do stínu stromů na hřbitovní zeď. Tu oni najednou začnou mluvit o tom, jaká je situace na Srí Lance, jak nemají práci ani peníze a že by chtěli do Evropy. A jestli bych je tam nemohl k sobě pozvat.(asi kvůli vízu do EU). Říkám, že nevím, že uvidíme.Sri_Lanka_15012008_IMG_9656_MK

 

Povídám jim, že nejsem z Německa, tedy žádný velký boháč. Oni si myslí, že Čechy jsou součástí Německa :-) Říkám, že chci jet dál na jih, tedy do Hikkaduwy a oni tedy, že pojedou se mnou a už plánují, kam se se mnou všude podívají a že se mnou pojedou kolem celého ostrova. To se mi už ale vůbec nelíbí a povídám, že nemám tolik peněz, abych všechno platil třikrát. Navrhují tedy, že dnes pojedou domů a ráno se sejdeme v Hikkaduwě na nádraží. Na oko souhlasím, i když vím, že je to má šance úniku. Chtějí po mě peníze, že prý nemají na vlak. Dávám jim tedy 100 LKR – to jim musí v pohodě bohatě stačit. Loučíme se a já si oddychuji, uff.

 

Sri_Lanka_15012008_IMG_9661_MKMířím si to konečně už sám na vlakové nádraží, ale měním svůj plán. Vynechám Hikkaduwu a pojedu přímo do Galle, abychom se v Hikkaduwě náhodou opět nepotkali. Měl jsem ji v plánu navštívit jen pro relax na pláži, od začátku svého pobytu jsem stále v pohybu, chce to pauzu. Žádný vlak do Galle ale v nejbližší době nejede, jdu tedy na bus. Hledám po cestě bus zastávku, ale nikde žádná dlouho není, jdu cca 2 km než nějakou najdu. Po cestě na mě troubí asi 50 tříkolek a nabízí odvoz. Tvrdě odmítám, to přeci dojdu :-) Procházím periférií městečka a domorodci si mě zvědavě prohlížejí, Evropané tudy asi často nechodí.

 

Konečně! Bus zastávka. Čekám na bus, pár jich projede, ale nezastaví. Aha, asi zastávka na znamení. Na další bus mávám. Zastavuje, skoro za jízdy naskakuju. Průvodčí mi prodává jízdenku a tradá do Galle.. V buse mě to vždy hrozně uklimbává, zajímavé, přitom tady skáču asi 10 cm nad sedačku, jak to řidič smaží a hrozně to ducá. Asi po hodině cesty (cca 17 km) vjíždíme do nějakého města, ale nikde nevidím nápisy. Aha, asi už Galle, to bude jen nějaká periférie. Počkám na další zastávku. Projíždíme kolem pevnosti, tady jsem měl vystoupit, prosím průvodčího, aby mi zastavil, bus pouze přibržďuje, vyskakuji za jízdy :-). Domorodci mávají, to je teda divadlo :-) A jsem v Galle.

 

Kupuju si svačinku a tradá do města. Procházím okolo bus nádraží a mířím do starého městSri_Lanka_15012008_IMG_9682_MKa k pevnosti Fort. Míjím velký kriketový stadion. Po 2 km vcházím na pěkné náměstí v pevnosti. Usedám a odpočívám. Kolem projíždí nějaký děda na kole a dává se se mnou do řeči. Po klasické palbě otázek a odpovědí se ptá, jestli nehledám nocleh. Ano hledám. Jdu to tedy omrknout. Říká, že jeho sestra má penzion. Jdeme uličkami, pěkné bludiště to je. Přicházíme k New Old Dutch House. Pěkný interiér v koloniálním stylu, stejně jako v celé pevnosti. Ukazují mi pokoj, no kvalita je bídná, navlhlé stěny, ale jednu noc to přežiju. Tlačím je s cenou dolů, zhruba na polovině našich představ se scházíme. Fajn, házím bágl do pokoje a razím do ulic.

 

Snad pak najdu cestu zpět, pohoda, rovně, doleva, doprava, rovně pak asi 3x doleva a doprava, zkratkou přes nějaký dvůr... Procházím si město a pořád na mě někdo pokřikuje „halo,  tuk tuk!, Where are you from?“.. a tak dále.

 

V centru procházím okolo reklamní agentury, zvědavě nahlížím dovnitř, zrovna tady vyřezávají fólie na prezentační stojany. Když říkám "vyřezávají", tak to tak skutečně je. Tedy žádný vyřezávací plotr, ale hezky všechno ručně! To jsem ještě neviděl. Z blízka je sice vidět, že je to malinko kostrbaté, ale už od metru člověk nic nepozná. Dokonalé! Signmaking růčo. To by zástupci reklamních agentur v ČR asi koukali. Není potřeba žádný počítač, žádná technika ba ani elektřina, jen ostrý nůž Sri_Lanka_15012008_IMG_9697_MKa šikovné ruce. Majitel agentury si mé zvědavosti všiml a zve mě dál. Prohlížím si dokonalá dílka. Vidí, že mám v ruce fotoaparát a prosí mě, abych mu vyrobené transparenty vyfotil. Všechno mu hezky dokumentuju a pak mě zve vedle do čajovny na čaj. S chutí přijímám, prohodíme pár slov, dává mi e-mailovou adresu a mizím dál. Že budu na Lance fotit na zakázku, to jsem fakt netušil :-)

 

Trochu s údivem pozoruji místní ruch. Motorky se proplétají tím vším blázincem, mezitím cyklisté, chodci, prodavači všeho možného. Zrovna projela motorka, která vezla celou rodinu, jenž tvoří manželé a jejich dvě děti. Možná je někde schované i nějaké domácí zvířátko. To by u nás asi neprošlo :-)

 

Procházím si malý přístav. Jsou tu nějací místní rybáři, ale dost divní, raději mizím pryč. No, v dáli vidím nějaký cvrkot. Paráda! Místní tam hrají fotbal a kriket. Jdu to omrknout.Sri_Lanka_15012008_IMG_9736_MK

 

Koukám na hru, dává se se mnou do řeči jeden hráč. Fajn pokec! Ptám se, jestli je můžu fotit. Říkám, že fotím mimo jiné i sport :-) Následuje nadšený souhlas. Fotím zápas, párkrát skoro dostávám míčkem :-) Nakonec musím vyfotit slavnostně nastoupený cel tým, pěkné. Beru si e-mail adresu a po návratu domů pošlu foto. Hráč, který se se mnou dal do řeči říká, že vyrábí šperky. Chce mi darovat svůj zlatý prsten. Moc milé, ale po chvíli s díky odmítám, stejně bych ho nenosil :-). Po rozloučení odcházím a vstupuju na hradby. Je odsud nádherný výhled na město. Už je tma, vracím se uličkami do penzionu, dávám si konvici čaje, dopisuju deník a jdu spát. To byl ale náročný den! Už se těším na relax.

 

příště - začátek školního roku, Multipla v Galle, literární festival a konečně relax v Unawatuně

 

text & foto Marián K., přepis z deníku Síma

 

Sri_Lanka_15012008_IMG_9585_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9588_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9590_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9593_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9594_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9596_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9597_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9599_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9600_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9601_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9602_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9603_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9605_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9606_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9607_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9608_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9609_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9611_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9612_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9613_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9614_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9615_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9616_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9617_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9619_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9622_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9623_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9624_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9625_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9626_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9627_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9629_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9630_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9632_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9634_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9635_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9637_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9641_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9643_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9644_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9646_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9649_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9650_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9651_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9652_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9656_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9661_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9663_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9665_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9667_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9669_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9670_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9675_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9677_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9679_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9682_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9684_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9685_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9686_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9688_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9689_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9691_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9692_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9694_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9697_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9698_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9701_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9703_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9704_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9706_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9710_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9712_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9713_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9714_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9722_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9724_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9726_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9732_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9733_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9736_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9737_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9738_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9740_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9742_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9744_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9746_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9747_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9757_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9761_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9765_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9766_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9768_MK

 

> Srí Lanka 5. - rybí trh a útěk do Galle - Za vůní čaje, hor a oceánu

Sri_Lanka_15012008_IMG_9594_MKSrí Lanka 5. - rybí trh a útěk do Galle - Za vůní čaje, hor a oceánu

Den třetí - ranní fishtrh, projížďka po jezeře a útěk do Galle

 

Úterý. Dnes vstávám velice brzy, bez snídaně se loučím s domácím a přede vraty mě už čekají dva domorodci. Je šest hodin ráno.

 

Jdeme na bus a cestujeme do Beruwely podívat se na příjezd rybářů z nočního lovu. Od busu jdeme cca 2 km do přístavu, po cestě míjíme odjíždějící tuk tuky a kola s nakoupenými rybami. Je to tu dost cítit rybinou. Před vchodem do přístavu je pojízdný stánek a v nádobách má jakýsi horký zelený a hnědý nápoj. Domorodci povídají, že to tu pijí všichni, asi nějaký povzbuzovač. Je to prý vývar z palmy a k tomu Sri_Lanka_15012008_IMG_9588_MKdostávám nějakou kostku – prý to je oslazovač – taky produkt z palmy. No, má to dost zajímavou chuť, ale dá se to pít :-)

 

Po horkém osvěžení vcházíme přes kontrolu do přístavu. Už je plný lodí, které ráno dorazily z nočního lovu. Uprostřed je jakási hala a pod ní hodně míst, kde jednotliví rybáři porcují a nabízejí své úlovky. Jsou tu k vidění pořádné kusy! Sehnat se tu dá leccos, od malých makrel přes žraloky až po rybí kusy delší než 1,5 metru. K vidění jsou tu i plody moře. Všude protéká směs rybího odpadu, krve...

 

Po prohlídce přístavu jdu omrknout palubu jedné lodi. Mají tu i velký chladící box na ryby. Vzadu v přístavu parkuje velký náklaďák, který přivezl velké kusy ledu, který porcovačem ledu drtí a prodávají do pytlů zájemcům. Opouštíme přístav a přesunujeme se zpět do centra na bus.

 

Jedeme busem do Bentoty, kde je řeka Bentota ganga . Najímáme si motorový člun a po smluvení ceny vyrážíme. Nejdříve první zastávka u občerstvovacího mola. Pokračujeme po řece dál, občas musíme hodně schovat hlavy, abychom o ně nepřišli při podjíždění můstků přes řeku. Po řece se různě pohybují rybáři a nahazují sítě.

 

DSri_Lanka_15012008_IMG_9627_MKruhá přestávka je u schovaného mola v křoví. Vystupujeme z lodi a jdeme omrknout místní život. Vycházíme pár schodů. Vítá nás celá rodinka :-) Paní se (zřejmě) sinhálsky ptá, zda chceme vidět, co tu vyrábí. Z chýše přináší kus klacku – aha! To je skořice! Nejdříve trochu očistí kůru a nožem jí ořeže dokola a podél. Opatrně stahuje kůru, hmm, to je tedy vůůůně! Ukazuje nám sušící se kůru zavěšenou u stropu. Před sušením se skořice namotává na tyčku - kvůli tvaru. Prý je za 3 dny skořice suchá.

 

Z kůry také lisují olej pro medicínské účely. Přichází na řadu palmový list a paní ukazuje, jak z něj plete střešní krytinu.- pěkné. Posledním z předvedených produktů je tkaný provaz z „chmýří“ kokosových ořechů. Je velice pevný. Loučíme se a jdeme zpět k lodi, po cestě omrknu chýši i zevnitř. Tedy, žádný luxus to není. Na zahrádce rostou banány, kokosy, ananasy, papáje, datle a nevím co ještě :-) Nasedáme do lodi a plujeme dál.Sri_Lanka_15012008_IMG_9622_MK

 

Další zastávka je u malého ostrova, na němž stojí buddhistický chrám Galapota Vihara. Zdravíme mnichy v oranžových hábitech a malý mnich nás provádí chrámem, ukazuje nám Svaté písmo a místnosti včetně kuchyně, kde zrovna mniši připravují na zemi a na hlíně asi svůj oběd. Za mírný poplatek dostávám možnost zápisu do návštěvní knihy. Nakonec si fotografuji malého mnicha a odplouváme zpět.

 

Na řece jsou vidět barevní ptáci, asi papoušci a kormoráni. Po stromech běhají opičáci. Na kameni u řeky se vyhřívá varan. Připlouváme do přístavu a vysedáme. Domorodci, kteří mě po celou dobu doprovázejí, jsou velice milí a přátelští. To bude mít nějaký háček...

 

Už bych docela rád zase frčel sám a tak jim navrhuji, že je za ty ukázané věci pozvu na oběd. Souhlasí. Jedeme busem do Ambalangody. Míříme do restaurace, kde je pěkný výhled z útesu na chrám. Bohužel tady k jídlu nic zrovna nemají, bude to chvíli trvat, cca 1-2 hodiny. Jdeme jinam. V další restauraci si dáváme klasický místní pokrm – rýži s karí. Dostáváme asi pět druhů různých omáček a směsí. Místní jedí výhradně rukama. Voda na zapití dost páchne chlórem, raději ji nepiju.Sri_Lanka_15012008_IMG_9630_MK

 

Po obědě se kamarádům snažím naznačit, že už pojedu dál sám. Oni se ptají, zda mě svojí přítomností obtěžují. Říkám taktně: "samozřejmě, že ne". Oni na to, že tedy budou pokračovat se mnou dál. To se mi ale moc nelíbí, musel bych za ně platit veškeré výdaje. Přemlouvají mě, abych opět nocoval v jejich vesnici. Říkám, že ne a oni, že tedy přenocují se mnou tam, kde budu chtít. Samozřejmě bych to ale musel zaplatit. Procházíme městečkem a já tajně vymýšlím, jak se jich taktně zbavit.

 

Po cestě navštěvujeme dvě muzea dřevěných masek, všechny jsou ručně vyřezávané a různě barvené. Majitel muzea říká, že masky se dělí podle jejich použití na léčitelské, protipožární, šamanské, slavnostní a spoustu jiných. Opravdu nádherné kousky! To musí hodně dlouho trvat, než se povede takovou masku vyřezat. Kamarádům říkám, že já jdu mrknout na pláž a co oni.. Doufám, že už budou chtít jet domů, ale oni prý, že jdou se mnou. No teda, nevím jak se jich zbavím, uff. Jdeme na pláž a sedáme do stínu stromů na hřbitovní zeď. Tu oni najednou začnou mluvit o tom, jaká je situace na Srí Lance, jak nemají práci ani peníze a že by chtěli do Evropy. A jestli bych je tam nemohl k sobě pozvat.(asi kvůli vízu do EU). Říkám, že nevím, že uvidíme.Sri_Lanka_15012008_IMG_9656_MK

 

Povídám jim, že nejsem z Německa, tedy žádný velký boháč. Oni si myslí, že Čechy jsou součástí Německa :-) Říkám, že chci jet dál na jih, tedy do Hikkaduwy a oni tedy, že pojedou se mnou a už plánují, kam se se mnou všude podívají a že se mnou pojedou kolem celého ostrova. To se mi už ale vůbec nelíbí a povídám, že nemám tolik peněz, abych všechno platil třikrát. Navrhují tedy, že dnes pojedou domů a ráno se sejdeme v Hikkaduwě na nádraží. Na oko souhlasím, i když vím, že je to má šance úniku. Chtějí po mě peníze, že prý nemají na vlak. Dávám jim tedy 100 LKR – to jim musí v pohodě bohatě stačit. Loučíme se a já si oddychuji, uff.

 

Sri_Lanka_15012008_IMG_9661_MKMířím si to konečně už sám na vlakové nádraží, ale měním svůj plán. Vynechám Hikkaduwu a pojedu přímo do Galle, abychom se v Hikkaduwě náhodou opět nepotkali. Měl jsem ji v plánu navštívit jen pro relax na pláži, od začátku svého pobytu jsem stále v pohybu, chce to pauzu. Žádný vlak do Galle ale v nejbližší době nejede, jdu tedy na bus. Hledám po cestě bus zastávku, ale nikde žádná dlouho není, jdu cca 2 km než nějakou najdu. Po cestě na mě troubí asi 50 tříkolek a nabízí odvoz. Tvrdě odmítám, to přeci dojdu :-) Procházím periférií městečka a domorodci si mě zvědavě prohlížejí, Evropané tudy asi často nechodí.

 

Konečně! Bus zastávka. Čekám na bus, pár jich projede, ale nezastaví. Aha, asi zastávka na znamení. Na další bus mávám. Zastavuje, skoro za jízdy naskakuju. Průvodčí mi prodává jízdenku a tradá do Galle.. V buse mě to vždy hrozně uklimbává, zajímavé, přitom tady skáču asi 10 cm nad sedačku, jak to řidič smaží a hrozně to ducá. Asi po hodině cesty (cca 17 km) vjíždíme do nějakého města, ale nikde nevidím nápisy. Aha, asi už Galle, to bude jen nějaká periférie. Počkám na další zastávku. Projíždíme kolem pevnosti, tady jsem měl vystoupit, prosím průvodčího, aby mi zastavil, bus pouze přibržďuje, vyskakuji za jízdy :-). Domorodci mávají, to je teda divadlo :-) A jsem v Galle.

 

Kupuju si svačinku a tradá do města. Procházím okolo bus nádraží a mířím do starého městSri_Lanka_15012008_IMG_9682_MKa k pevnosti Fort. Míjím velký kriketový stadion. Po 2 km vcházím na pěkné náměstí v pevnosti. Usedám a odpočívám. Kolem projíždí nějaký děda na kole a dává se se mnou do řeči. Po klasické palbě otázek a odpovědí se ptá, jestli nehledám nocleh. Ano hledám. Jdu to tedy omrknout. Říká, že jeho sestra má penzion. Jdeme uličkami, pěkné bludiště to je. Přicházíme k New Old Dutch House. Pěkný interiér v koloniálním stylu, stejně jako v celé pevnosti. Ukazují mi pokoj, no kvalita je bídná, navlhlé stěny, ale jednu noc to přežiju. Tlačím je s cenou dolů, zhruba na polovině našich představ se scházíme. Fajn, házím bágl do pokoje a razím do ulic.

 

Snad pak najdu cestu zpět, pohoda, rovně, doleva, doprava, rovně pak asi 3x doleva a doprava, zkratkou přes nějaký dvůr... Procházím si město a pořád na mě někdo pokřikuje „halo,  tuk tuk!, Where are you from?“.. a tak dále.

 

V centru procházím okolo reklamní agentury, zvědavě nahlížím dovnitř, zrovna tady vyřezávají fólie na prezentační stojany. Když říkám "vyřezávají", tak to tak skutečně je. Tedy žádný vyřezávací plotr, ale hezky všechno ručně! To jsem ještě neviděl. Z blízka je sice vidět, že je to malinko kostrbaté, ale už od metru člověk nic nepozná. Dokonalé! Signmaking růčo. To by zástupci reklamních agentur v ČR asi koukali. Není potřeba žádný počítač, žádná technika ba ani elektřina, jen ostrý nůž Sri_Lanka_15012008_IMG_9697_MKa šikovné ruce. Majitel agentury si mé zvědavosti všiml a zve mě dál. Prohlížím si dokonalá dílka. Vidí, že mám v ruce fotoaparát a prosí mě, abych mu vyrobené transparenty vyfotil. Všechno mu hezky dokumentuju a pak mě zve vedle do čajovny na čaj. S chutí přijímám, prohodíme pár slov, dává mi e-mailovou adresu a mizím dál. Že budu na Lance fotit na zakázku, to jsem fakt netušil :-)

 

Trochu s údivem pozoruji místní ruch. Motorky se proplétají tím vším blázincem, mezitím cyklisté, chodci, prodavači všeho možného. Zrovna projela motorka, která vezla celou rodinu, jenž tvoří manželé a jejich dvě děti. Možná je někde schované i nějaké domácí zvířátko. To by u nás asi neprošlo :-)

 

Procházím si malý přístav. Jsou tu nějací místní rybáři, ale dost divní, raději mizím pryč. No, v dáli vidím nějaký cvrkot. Paráda! Místní tam hrají fotbal a kriket. Jdu to omrknout.Sri_Lanka_15012008_IMG_9736_MK

 

Koukám na hru, dává se se mnou do řeči jeden hráč. Fajn pokec! Ptám se, jestli je můžu fotit. Říkám, že fotím mimo jiné i sport :-) Následuje nadšený souhlas. Fotím zápas, párkrát skoro dostávám míčkem :-) Nakonec musím vyfotit slavnostně nastoupený cel tým, pěkné. Beru si e-mail adresu a po návratu domů pošlu foto. Hráč, který se se mnou dal do řeči říká, že vyrábí šperky. Chce mi darovat svůj zlatý prsten. Moc milé, ale po chvíli s díky odmítám, stejně bych ho nenosil :-). Po rozloučení odcházím a vstupuju na hradby. Je odsud nádherný výhled na město. Už je tma, vracím se uličkami do penzionu, dávám si konvici čaje, dopisuju deník a jdu spát. To byl ale náročný den! Už se těším na relax.

 

příště - začátek školního roku, Multipla v Galle, literární festival a konečně relax v Unawatuně

 

text & foto Marián K., přepis z deníku Síma

 

Sri_Lanka_15012008_IMG_9585_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9588_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9590_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9593_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9594_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9596_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9597_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9599_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9600_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9601_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9602_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9603_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9605_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9606_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9607_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9608_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9609_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9611_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9612_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9613_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9614_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9615_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9616_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9617_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9619_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9622_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9623_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9624_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9625_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9626_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9627_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9629_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9630_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9632_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9634_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9635_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9637_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9641_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9643_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9644_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9646_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9649_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9650_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9651_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9652_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9656_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9661_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9663_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9665_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9667_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9669_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9670_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9675_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9677_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9679_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9682_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9684_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9685_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9686_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9688_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9689_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9691_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9692_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9694_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9697_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9698_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9701_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9703_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9704_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9706_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9710_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9712_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9713_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9714_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9722_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9724_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9726_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9732_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9733_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9736_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9737_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9738_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9740_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9742_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9744_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9746_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9747_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9757_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9761_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9765_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9766_MK
Sri_Lanka_15012008_IMG_9768_MK

 

Zobrazeno: 3699

Sri_Lanka_16012008_IMG_9780_MKSrí Lanka 6. - relax v Unawatuně - Za vůní čaje, hor a oceánu

Den čtvrtý - začal školní rok, srílanský fotbálek, chystá se literární festival

 

Brzy ráno vyrážím omrknout staré město Galle a projít se po hradbách, pěkné.

 

Po cestě míjím školu a potkávám školačky v pěkných bílých uniformách – dnes je první školní den po prázdninách, chvíli sleduju zahájení školního roku a dělám pár fotek. Paní učitelky mají pestře barevné pěkné hábitošaty. Řve tu nějaká muzika. Všichni hromadně zpívají. Hudba je ale nějaká chrastivá.Sri_Lanka_16012008_IMG_9772_MK

 

Pokračuju na hradby a cestou míjím vojenskou hlídkovou stanici, raději schovávám foťák. Domorodci se po hradbách probíhají místo ranní rozcvičky. Svěží vzduch Indického oceánu je příjemný. Hradby v Galle zůstaly ještě z dob kolonizátorů, tady myslím konkrétně portugalských.Sri_Lanka_16012008_IMG_9790_MK

 

Místní tu hrají fotbal, na tom kamenitém hřišťátku to je dost obtížné, tak akorát o vyvrtnutí kotníku. Z hradeb se dole u břehu líně pohupuje starý vrak nákladní tlačné vany pro převoz nákladu po oceánu. Kdoví, co v těch zrezivělých sudech je.. V dáli nějací muzikanti nacvičují pochod ve stejnokrojích, no, ale ta hudba se nedá poslouchat, uff:-) Moc jim toSri_Lanka_16012008_IMG_9797_MK nejde do rytmu. Raději se přesunu zpět do města.

 

Vycházím z pevnosti a mířím směr bus.To, co právě vidím, mě nechává v němém úžasu. Starý Fiat Multipla! Legendární vozítko, které není v České republice moc známé. Ale jeho novodobý nástupce už ano. U staré verze člověk nikdy neví, jestli couvá nebo jede správně :-) Fiat Multipla v té době bezpečností moc neoplýval. Spolujezdec měl před nohami rezervní kolo a řidiči vedla mezi nohami tyč od volantu. Jak se Fiat dostal až sem, to nevím.Sri_Lanka_16012008_IMG_9799_MK

 

Míjím Gallský maják, dělníci upravují okolí a uklízí. Mají koSri_Lanka_16012008_IMG_9805_MKlečko bez pneumatiky, jen s kovovou obručí, musí to pořádně drnkocat.

 

V Galle zrovna začíná literární festival, tak proto asi ten úklid. No nic, loučím se s městem a pádím na bus. Chci jet do Unawatuny. Hledám zastávku, ale ona zase nikde. Protože je hrozné vedro, vezmu si tedy tříkolku. Po cestě ještě navštěvuji pobočku SriLanka Air, abych potvrdil datum odletu. Mají zavřeno. S řidičem tedy domlouvám cenu a jedeme. Je to asi jen 3 km. Po cestě míjíme krávy u silnice, volně tady všude pobíhají a občas zastaví provoz. Stále se nemůžu zvyknout na to, že se na Srí Lance jezdí vpravo.Sri_Lanka_16012008_IMG_9811_MK

 

Přijíždíme do Unawatuny - až k pláži. Je to nádhera! Loučím se s řidičem a pokračuju po svých.

 

Procházím se po pSri_Lanka_16012008_IMG_9815_MKláži a usedám k pozdní snídani u Full Moon Resort. V průvodci hledám vhodné ubytování. Na konci pláže je pěkný penzionek přímo u oceánu. Mířím tam. Chtějí ale 1500 LKR, stahuju to alespoň na 1300. Za výhled na oceán to obětuju.

 

Zbytek dne mám konečně relax a k večeru jdu omrknout městečko. V jednom hotelu nacházím možnost internetu, hledám tedy nové info o situaci na východě. Vybuchl další bus, hrozné:-(. Večer při pohledu  šumící oceán popíjím čaj a píšu deník a pohledy. Snad dojdou..

 

Přisedá si ke mne číšník – zřejSri_Lanka_16012008_IMG_9816_MKmě jen brigádník, povídáme si a nakonec zase zamíří k situaci na Lance, že nemá peníze, atd., atd... To už znám. Říkám, že já ale nejsem klasický německý turista, že chodím pěšky nebo jezdím busem. Zdá se, že to chápe. Fajn. Další den je u konce, tentokrát trochu klidnější, pohoda!

 

text & foto Marián K., přepis z deníku Síma

 

příště - Největší Buddha na Lance, Koggala a rybářské kůly, trh ve Weligamě, Wattana

 

Sri_Lanka_16012008_IMG_9822_MK

Sri_Lanka_16012008_IMG_9772_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9774_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9778_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9779_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9780_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9781_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9782_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9783_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9784_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9786_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9787_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9788_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9790_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9792_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9793_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9794_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9797_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9799_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9800_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9801_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9802_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9803_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9805_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9807_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9811_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9812_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9813_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9814_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9815_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9816_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9820_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9822_MK

> Srí Lanka 6. - relax v Unawatuně - Za vůní čaje, hor a oceánu

Sri_Lanka_16012008_IMG_9780_MKSrí Lanka 6. - relax v Unawatuně - Za vůní čaje, hor a oceánu

Den čtvrtý - začal školní rok, srílanský fotbálek, chystá se literární festival

 

Brzy ráno vyrážím omrknout staré město Galle a projít se po hradbách, pěkné.

 

Po cestě míjím školu a potkávám školačky v pěkných bílých uniformách – dnes je první školní den po prázdninách, chvíli sleduju zahájení školního roku a dělám pár fotek. Paní učitelky mají pestře barevné pěkné hábitošaty. Řve tu nějaká muzika. Všichni hromadně zpívají. Hudba je ale nějaká chrastivá.Sri_Lanka_16012008_IMG_9772_MK

 

Pokračuju na hradby a cestou míjím vojenskou hlídkovou stanici, raději schovávám foťák. Domorodci se po hradbách probíhají místo ranní rozcvičky. Svěží vzduch Indického oceánu je příjemný. Hradby v Galle zůstaly ještě z dob kolonizátorů, tady myslím konkrétně portugalských.Sri_Lanka_16012008_IMG_9790_MK

 

Místní tu hrají fotbal, na tom kamenitém hřišťátku to je dost obtížné, tak akorát o vyvrtnutí kotníku. Z hradeb se dole u břehu líně pohupuje starý vrak nákladní tlačné vany pro převoz nákladu po oceánu. Kdoví, co v těch zrezivělých sudech je.. V dáli nějací muzikanti nacvičují pochod ve stejnokrojích, no, ale ta hudba se nedá poslouchat, uff:-) Moc jim toSri_Lanka_16012008_IMG_9797_MK nejde do rytmu. Raději se přesunu zpět do města.

 

Vycházím z pevnosti a mířím směr bus.To, co právě vidím, mě nechává v němém úžasu. Starý Fiat Multipla! Legendární vozítko, které není v České republice moc známé. Ale jeho novodobý nástupce už ano. U staré verze člověk nikdy neví, jestli couvá nebo jede správně :-) Fiat Multipla v té době bezpečností moc neoplýval. Spolujezdec měl před nohami rezervní kolo a řidiči vedla mezi nohami tyč od volantu. Jak se Fiat dostal až sem, to nevím.Sri_Lanka_16012008_IMG_9799_MK

 

Míjím Gallský maják, dělníci upravují okolí a uklízí. Mají koSri_Lanka_16012008_IMG_9805_MKlečko bez pneumatiky, jen s kovovou obručí, musí to pořádně drnkocat.

 

V Galle zrovna začíná literární festival, tak proto asi ten úklid. No nic, loučím se s městem a pádím na bus. Chci jet do Unawatuny. Hledám zastávku, ale ona zase nikde. Protože je hrozné vedro, vezmu si tedy tříkolku. Po cestě ještě navštěvuji pobočku SriLanka Air, abych potvrdil datum odletu. Mají zavřeno. S řidičem tedy domlouvám cenu a jedeme. Je to asi jen 3 km. Po cestě míjíme krávy u silnice, volně tady všude pobíhají a občas zastaví provoz. Stále se nemůžu zvyknout na to, že se na Srí Lance jezdí vpravo.Sri_Lanka_16012008_IMG_9811_MK

 

Přijíždíme do Unawatuny - až k pláži. Je to nádhera! Loučím se s řidičem a pokračuju po svých.

 

Procházím se po pSri_Lanka_16012008_IMG_9815_MKláži a usedám k pozdní snídani u Full Moon Resort. V průvodci hledám vhodné ubytování. Na konci pláže je pěkný penzionek přímo u oceánu. Mířím tam. Chtějí ale 1500 LKR, stahuju to alespoň na 1300. Za výhled na oceán to obětuju.

 

Zbytek dne mám konečně relax a k večeru jdu omrknout městečko. V jednom hotelu nacházím možnost internetu, hledám tedy nové info o situaci na východě. Vybuchl další bus, hrozné:-(. Večer při pohledu  šumící oceán popíjím čaj a píšu deník a pohledy. Snad dojdou..

 

Přisedá si ke mne číšník – zřejSri_Lanka_16012008_IMG_9816_MKmě jen brigádník, povídáme si a nakonec zase zamíří k situaci na Lance, že nemá peníze, atd., atd... To už znám. Říkám, že já ale nejsem klasický německý turista, že chodím pěšky nebo jezdím busem. Zdá se, že to chápe. Fajn. Další den je u konce, tentokrát trochu klidnější, pohoda!

 

text & foto Marián K., přepis z deníku Síma

 

příště - Největší Buddha na Lance, Koggala a rybářské kůly, trh ve Weligamě, Wattana

 

Sri_Lanka_16012008_IMG_9822_MK

Sri_Lanka_16012008_IMG_9772_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9774_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9778_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9779_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9780_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9781_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9782_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9783_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9784_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9786_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9787_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9788_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9790_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9792_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9793_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9794_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9797_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9799_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9800_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9801_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9802_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9803_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9805_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9807_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9811_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9812_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9813_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9814_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9815_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9816_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9820_MK
Sri_Lanka_16012008_IMG_9822_MK

Zobrazeno: 3040

Srí Lanka 4. - hurá na cesty! - Za vůní čaje, hor a oceánu


Ráno balím svůj bágl a musím z hotelu. Procházím spletí různých ulic, uliček, křižovatek a hledám vlakové nádraží. Když překonávám asi 3 kilometry městem, vzdávám to. Nechce se mi tahat mapa a hledat, je hrozné horko. Vidím tříkolku, smlouvám cenu a už frčíme na nádraží. Hrozný provoz kolem. Nakonec se dostáváme jen malý kus od místa, kde jsem vycházel na cestu. Vtipné :-).


Snažím se prodrat davem lidí a najít nějaký systém. Je tu asi 25 pokladen, každá pro něco jiného. Z Colomba vyráží vlaky na tři základní směry, je ale potřeba lišit vlaky expresní a první, druhou a třetí třídu. Každý vlak zastavuje jinde. Povedlo se mi najít tabuli, kde jsou odjezdy vlaků. Fajn! Našel jsem i svůj cíl! Aluthgama. Hledám pokladnu a náhle se na mne přilepil „komár. Ze slova come on, come on!..:-) Povídá mi něco o svém penzionu, který je v Ambalongadě asi 15 kilometrů za mým cílem. Říká, ať si koupím jízdenku do jeho města, že mi ukáže svůj penzion. Já se ale přece nedám utavit, to neé! Kupuji si tedy jízdenku na mé cílové místo a jdu se s komárem alespoň mrknout na fotky jeho penzionu. Vytáhne ušpiněné album a ukazuje mi fotky. No, ze slušnosti mu říkám, že jsou hezké. Pořád do mě vrčí a cpe mi svoji nabídku. Slušně mu asi desetkrát povídám, že s ním nikam nejedu, že se u něj třeba stavím v následujících dnech. Po čase mi dá pokoj a asi uražen odchází. Zřejmě na další lov:-) Muž sedící na peróně se usmívá, asi ocenil, že jsem se nenechal zviklat.


Za chvíli přijíždí III. třída. Uff, do toho mám naskočit?! Je to hromada starých plechů, převážně bez dveří, kdysi zřejmě červené barvy. No, prubnu to. Lezu dovnitř. Lavice jsou jako v metru kdysi - po směru jízdy. Jedemeee. Dveře zůstávají nadále otevřeny. Projíždíme vesničkami, občas za jízdy naskočí nebo vyskočí nějaký cestující, občas nějací „obchodní cestující“, nabízející od oříšků, různých druhů ovoce, zeleniny, mas až po kýčovité ošklivé kalendáře s Buddhou. Připadám si poněkud středem pozornosti, moc cizinců asi III. třídou necestuje. Až se po pár kilometrech okoukám, pomalu tahám foťák. Pokládám si ho na klín a sleduji reakce spolucestujících. Pár se jich už uklimbalo a spí. Jeden pán se spící pomalu pokládá na cestujícího vedle:-) Projíždíme vesničkami, je vedro. Zastavujeme.


Buch, buch...nějací dělníci hážou dovnitř vagónu své obrovské palice, velké kusy jakýchsi rezavých železných dílů od čehosi, asi části výhybek. Ucpávají oboje dveře, ale naštěstí v další stanici opět vyskakují ven i s tím železným sběrem. Naskakuje další prodavač a hrozně ječí – nabízí své zboží. Nikdo ho ale nevnímá, nikdo nic nechce, za jízdy vyskakuje zase ven. Vlak se neskutečně vleče. Fotím pár snímků, okolním cestujícím je to fuk. Vedle sedící mladý muž studuje typy účesů v učebnici - asi budoucí kadeřník. Míjíme pole, louky, projíždíme bujnou tropickou vegetací. Je to příjemná změna v porovnání s městem. Na mapě nalézám, že bych mohl vystoupit už dřív – v Kalutaře. Má tam být nějaký velký buddhistický chrám. Vystupuji. Cesta dlouhá 20 kilometrů trvala vlakem asi hodinu.


Hurá, jsem venku. Fotím si vlak (V Colombu to nešlo – moc vojáků) a vycházím z nádraží. Zdravím výpravčího, dost se diví, že sinhálsky. Vstupuji do uliček, dost to tady páchne, procházím trhem, ryby se válejí na zemi, pere do nich slunce. No, jsou alespoň na plachtě. Vcházím na hlavní třídu a pokračuji okolo chrámu Gangatilaka vihára. Přecházím dva mosty přes řeku Kalu Ganga a odbočuji doleva směr oceán. Domorodci zvědavě koukají, kde jsem se tam vzal. Tudy asi moc turistů nechodí. Po asi dvou kilometrech přicházím na pláž, nikde nikdo, žádné hotely, stánky, nic. V dáli duní bonga.


Za chvilku se vedle mne objevují dva asi domorodci a já slyším ten ohraný scénář vět: 1) Ahoj 2) Jak se máš? 3) Odkud jsi? 4) Jsi ženatý? 5) Ve kterém hotelu bydlíš? 6) Jak dlouho jsi na Srí Lance? 7) Jsi tu prvně? 8) Kolik Ti je let? A tak dále. Tyto fráze slyším dále několikrát denně. Postupně své odpovědi ladím z jistých důvodů (viz dále v deníku). Prohazujeme i pár jiných slov a ptám se, zda si je můžu vyfotit. Oni na to: „jasně!“. Fotím je. Pak mi dávají e-mail, abych jim poslal fotky. Natáčejí si mě na mobily:-) Sranda. Zvou mě k sobě a svým kamarádům – mají u pláže přístřešek. S díky odmítám a loučím se. Z dáli zní opět bonga.. Daroval jsem jim každému moji travel propisku.


Asi 100 metrů od oceánu vidím vraky lodí vyplavené tsunami. Vracím se zpět do města. Procházím hlavní ulicí a kupuji si ve „fast foodu“ nějaké pečivo a piroh. Uff, je tam dost chilli. Jdu omrknout na nádraží odjezdy vlaků. Nic ale zrovna nejede. Kráčím tedy opět do města na autobusové nádraží. Hledám „svůj bus“ směřující do Aluthgamy, kde jsem měl prvně vystoupit. Hurá, autobus jsem našel a nastupuji, je tu hrozné vedro, uff... Dovnitř se cpou mraky lidí, ptám se řidiče, kolik to stojí, říká cenu, ale peníze nechce. Neřeším to.


Vyjíždíme. Řidič jezdí hrozně. Prudce brzdí, často troubí. Dělám pár fotek:-) Několika dveřmi se dovnitř i ven cpe spousta lidí na každé zastávce. Občas někdo zatahá za provázek táhnoucí se přes celý bus stropu a u řidiče se rozezní zvonek – asi zastávka na znamení. Protože ale zvonek zní prakticky neustále, zastavujeme skoro všude.. Kde se vzal, tu se vzal, z davu vylezl nějaký maník v civilu (ale má boty – většina cestujících je na boso) a ptá se sinhálsky lidí, asi kdo přistoupil. Ptá se mě, kam jedu. Říkám „Aluthgama“, povídá něco, zřejmě cenu. Nerozumím. Podávám mu 50 LKR bankovku a on mi vrací přesně zpět. Cesta stojí asi 8 LKR na 8 kilometrů. To je zhruba 1,30 Kč. Super cena!


Po čase přijíždíme do Aluthgamy. Poznávám to podle nápisů v latince na obchodech. Vystupuji. Procházím hlavní třídu, je tu šílený cvrkot, hodně lidí, tříkolek, aut. Každé pondělí (dnes) tady má být trh. Mířím tedy tam. Prodává se tu všechno. Od bot přes ovoce, kusy masa, ryby, koření, látky, až po bublifuky. Procházím trhem a neustále na mě někdo pokřikuje a nabízí mi zboží. Pokračuji po hlavní ulici ven z města, přecházím most přes řeku, je to dost natěsno. Mnoho lidí raději chodí přes řeku po železničním mostě, asi vědí, že vlak zrovna nepojede. Vcházím do Bentoty a v parku si dávám oddych. Přichází ke mě nějaký domorodec, má naproti krámek. Ptá se, zda nechci diamanty. Asi vypadám bohatě (splavený, špinavý bágl). No, na bižuterii, kterou by mi jistě prodal, bych třeba ještě měl.


Pokračuji dál na autobusovou zastávku. Lidé se usmívají, zdraví mě. Na zastávce stojí několik tříkolek. Nabízejí mi odvoz, s díky odmítám. Tříkolka je asi za 400 LKR, autobus za dvacku. Projíždí kolem dost busů, troubí. Na zastávce stojí pár lidí. Občas někdo naskočí do některého z nich. A sakra, všechny busy mají nápisy udávající směr jízdy pouze „obláčkovým písmem“. Ze znaků vyčtu maximálně (dle podoby): „pomeranč, zavináč, hruška, jablko, had, pulec“... Ale, že bych z toho měl cílovou stanici vyčíst, to fakt ne:-) Jen vím, že „můj“ bus musí mířit do Ambalangody. Jak se to píše v obláčcích – nevím. Začnu tedy konverzovat s vedle stojící paní a prosím ji, aby mi řekla, až pojede můj bus. Zeptal bych se přímo řidiče, ale busy převážně jen projíždějí – je to zastávka na znamení. Paní říká anglicko – sinhálsky: „To byl on...“ Prima – no nic, čekám dál. Busy tu naštěstí jezdí často, jízdní řády místních linek neexistují. 


Řítí se další bus, zastavuje, ptám se tedy nastupujícího, zda jede do Koskgody. Ano! Skoro za jízdy nastupuji. Fajn, už si to valíme. Musím sledovat zase cedule na domech nebo billboardech, je to jediné znamení, jak správně vystoupit. Áá vidím ceduli s nápisem „Želví stanice“ - cíl mojí cesty v Koskgodě. Vystupuji a ptám se domorodců na cestu k pláži. Obracejí mě zpět, mířím k pláži – opět míjím domorodé domky stojící mezi bujnou tropickou vegetací. Po čase přicházím na pláž. Je báječná, nikde nikdo. Kousek ode mne stojí pobořený dům – zůstatek po tsunami. Přichází nějaký domorodec, dáváme se do řeči. Říká, že je rybář. Přichází další. Ptám se jich, kde je ta želví stanice. Říkají, že mě tam zavedou. Fajn, po cestě si povídáme. Tato pláž je skutečně úžasná – pravý tropický opuštěný ráj, spousta kokosových palem, průzračná voda, krémově bílý písek, nádhera.


Procházíme vesnicí, kousek pralesem a za chvíli vcházíme do želví stanice. Vstupné 500 LRK (když je to na dobrou věc, proč ne). Průvodce mi ukazuje celou stanici, po tsunami tady moc želv nezbylo. Proto jsou teď velice chráněné a už z vajec je chovají zde na stanici. Postupně procházíme několik bazénků, od nejmenších želviček až po ty největší a nejstarší. Beru si ty pindi do ruky, jsou prima. Potom beru ty střední – musí se držet na bocích, jinak by asi vypadly. Dost mě plácají ploutvemi, auuu! Ta, kterou držím, může mít tak 15 kilogramů. Raději ji vracím zpět do bazénku, jsem celý mokrý jak plácá. Je to sranda. Koukám pak na největší želvy. Je jich tu několik, ta nejstarší má asi 60 let a váží okolo 100 kilogramů. Na Srí Lance žijí čtyři druhy. Mají tady i Albínku, nádhera! Koukáme se na pískovou hromadu – je to líheň malých želviček. Každá hromádka má cedulku s datem., kdy sem bylo vajíčko umístěno. Prohlídka končí. Na konci mi ukazují „Guest book“ a ptají se, zda přispěji něco na záchranu želv. Protože je to na dobou věc, něco jim přispívám. Jako dárek dostávám dvě malé želvičky v igelitce – super! Mám je vypustit do oceánu, to je věc! Loučím se, míjím stánek se suvenýry a společně se dvěma domorodci mířím k oceánu. Přicházíme a já vypouštím želvičky ze zajetí igelitky do vody. Jedna utíká k vodě, druhé se moc nechce. Trošku ji strkám když přijde vlna. A už plavou obě, paráda! Šťastný a dlouhý život „malé karetky“!


V dáli kdesi zní zase bonga. Milují tady Boba Marleye. Povídáme si s domorodci, sedíme na terase toho polozbořeného domu - zvláštní pocit. Majitelé to tu nechali a odstěhovali se pryč. Tsunami v této oblasti měla hroznou sílu – doplatilo na to 30 tisíc lidí. Ptají se mě, zda bych chtěl pozorovat noční hrabání hnízda želvami. Samozřejmě souhlasím. V tuto dobu se občas jednou denně v noci 1 až 2 želvy vydávají z moře na pláž hrabat hnízdo a klást vejce. Snad budeme mít štěstí. Jeden domorodec přináší kokosový ořech – máme jich nad hlavou spoustu. Dostat kokosem na kokos – to asi dost bolí. Prvně vidím rozbíjet ořech a zkouším pít kokomléko. Je to velice osvěžující. Po vypití následuje konzumace bílé dužiny. Řekl bych, že sušený kokos je ale chutnější – toto je trochu jako mýdlo – no ale svačinka je to dobré – i s nápojem na zapití. Setmělo se – tma tady přichází skoro náhle, jsme „jen“ zhruba 1200 km od rovníku. 


Domorodci mi pomáhají najít ubytování. V této vesnici jsou jen dva hotely a jeden penzion. Míříme k penzionu, všichni se tady vzájemně znají. Ubytování mne bude stát 1000 LRK (165 korun českých). To je myslím solidní cena. Majitelé jsou příjemní, vše je tu nové, čisté. Jsou tu ubytované dvě Němky a jedna Ruska. Zdravím ji rusky. Kouká dost překvapeně. Majitel domu má malou cestovní kancelář. Dává mi číst „Guest book“ - asi to je klasický marketingový trik na turisty. Jsou tam texty v mnoha řečech – i v japonštině, ruštině. Čtu jen ty anglické – klasika „moc se nám tu líbilo, bla bla...“ Jediné, co mě zaujalo je to, že jakýsi dva píšící turisté se jmenovali jako já :-) Jeden z Irska, jeden z Anglie. Dávám si lehkou večeři – omeletu s chilli (bez chilli to prostě tady nejde) a čerstvý džus z maracuji. Výborné! Vše navíc zapíjím čajem.


Ukládám věci na pokoj, beru čelovku a vyrážím na noční hledání želv společně s „odpoledními“ domorodci. Jdeme po pláži, ukazují mi stopy od želv z předchozí noci – vypadá to jako kdyby projel pásák. Zatím nikde žádná želva. Sedáme do písku. Vychází měsíc, je ale úplně jiný než v Čechách. Tady je srp měsíce „naležato“! Postupně přechází do temně oranžové barvy a asi za hodinu mizí úplně. Na obloze poznávám souhvězdí Orion – můj oblíbený. Ale tady je vidět nějak divně natočený – úplně obráceně, to jsou věci. Povídáme si, když se náhle ze tmy vynořuje průvodce z želví stanice a šeptem volá: „je tam!“. Vyrážíme za želvami.


Musíme potmě, želvy při hrabání hnízda nesnášejí světlo, „utekly“ by zpět do oceánu. Dnes je to jedna želva. Vidím siluetu, je obrovská! Může mít 1 metr na délku. Pomalu se sune dál od vody. Když urazí asi 50 metrů, začíná hrabat. Písek lítá všude kolem. Po chvíli přestává a přesouvá se o tři metry dál, zřejmě jí to místo nevyhovuje. Hrabe znovu, trvá to okolo půl hodiny. Musíme být velice tiše a potmě. Ze tmy se vynořují dvě siluety. Fisher říká: „to jsou junglemani“. Sbírají vejce a prodávají je na černém trhu, musíme je hlídat. A tak noc co noc vždy někdo ze stanice hlídkuje na pláži a pozoruje, zda se neobjeví další želvy. Vyhovuje jim jen pruh pláže 2 kilometry dlouhý, jinam nelezou.


Zhruba po 40-ti minutách se jdeme podívat na želvu, hnízdo je už vyhrabané – je to díra o průměru okolo 1,5 a hloubce asi půl metru – úžasné! Želva klade vejce, už prý můžeme svítit – teď už to nevadí. Fishman vejce zrovna vybírá a ukládá je do plátěného pytlíku. Je jich celkem 40. vajíčka vypadají jako ping-pongové míčky – dokonale kulatá a bílá. Jsou dost měkká. Pracovník stanice je pak odnese do líhně a po několika dnech pak vypustí malé želvičky do moře. Dělá se to kvůli pytlákům a zvířatům, která hnízda vyhrabávají a žerou vejce. Želva zahrabává hnízdo, písek zase lítá všude, je to sranda. Chvílemi odpočívá. Až hnízdo zahrabe, vrátí se opět do oceánu. Želva má na ploutvi značku ze stanice – monitorují tak asi jejich pohyb. Její krunýř vypadá jako pancíř, může vážit minimálně 200 kilogramů, prý je stará skoro 100 let.


Protože je už půlnoc, vracíme se zpět do penzionu. Po cestě domlouváme program na další den. Otec jednoho z domorodců pracuje jako rybář a každý den ráno se vrací z nočního lovu do přístavu v Beruwale. Ráno v 6 hodin tedy vyrazíme busem omrknout příjezd lodí z moře a jejich úlovky. Na horizontu je vidět zhruba 50 žlutých teček. To jsou noční rybářské lodě. Vracím se do penzionu a po rychlé sprše ulehám s puštěným větrákem a kouřící jakousi tyčinkou (proti moskytům) k spánku. Větrák prý také pomáhá – vyhání moskyty, nemají rádi průvan. První akční den končí, myslím, že jsem viděl a zažil dost věcí. Usínám.

 

 

text & foto Marián K., přepis z deníku Síma

 

Sri_Lanka_14012008_IMG_9518_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9520_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9521_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9523_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9524_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9526_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9527_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9532_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9534_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9536_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9537_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9538_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9540_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9542_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9543_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9544_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9545_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9547_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9548_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9550_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9552_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9555_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9556_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9559_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9560_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9562_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9564_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9565_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9567_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9569_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9570_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9573_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9574_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9575_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9576_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9578_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9579_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9580_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9583_MK

> Srí Lanka 4. - hurá na cesty! - Za vůní čaje, hor a oceánu

Srí Lanka 4. - hurá na cesty! - Za vůní čaje, hor a oceánu


Ráno balím svůj bágl a musím z hotelu. Procházím spletí různých ulic, uliček, křižovatek a hledám vlakové nádraží. Když překonávám asi 3 kilometry městem, vzdávám to. Nechce se mi tahat mapa a hledat, je hrozné horko. Vidím tříkolku, smlouvám cenu a už frčíme na nádraží. Hrozný provoz kolem. Nakonec se dostáváme jen malý kus od místa, kde jsem vycházel na cestu. Vtipné :-).


Snažím se prodrat davem lidí a najít nějaký systém. Je tu asi 25 pokladen, každá pro něco jiného. Z Colomba vyráží vlaky na tři základní směry, je ale potřeba lišit vlaky expresní a první, druhou a třetí třídu. Každý vlak zastavuje jinde. Povedlo se mi najít tabuli, kde jsou odjezdy vlaků. Fajn! Našel jsem i svůj cíl! Aluthgama. Hledám pokladnu a náhle se na mne přilepil „komár. Ze slova come on, come on!..:-) Povídá mi něco o svém penzionu, který je v Ambalongadě asi 15 kilometrů za mým cílem. Říká, ať si koupím jízdenku do jeho města, že mi ukáže svůj penzion. Já se ale přece nedám utavit, to neé! Kupuji si tedy jízdenku na mé cílové místo a jdu se s komárem alespoň mrknout na fotky jeho penzionu. Vytáhne ušpiněné album a ukazuje mi fotky. No, ze slušnosti mu říkám, že jsou hezké. Pořád do mě vrčí a cpe mi svoji nabídku. Slušně mu asi desetkrát povídám, že s ním nikam nejedu, že se u něj třeba stavím v následujících dnech. Po čase mi dá pokoj a asi uražen odchází. Zřejmě na další lov:-) Muž sedící na peróně se usmívá, asi ocenil, že jsem se nenechal zviklat.


Za chvíli přijíždí III. třída. Uff, do toho mám naskočit?! Je to hromada starých plechů, převážně bez dveří, kdysi zřejmě červené barvy. No, prubnu to. Lezu dovnitř. Lavice jsou jako v metru kdysi - po směru jízdy. Jedemeee. Dveře zůstávají nadále otevřeny. Projíždíme vesničkami, občas za jízdy naskočí nebo vyskočí nějaký cestující, občas nějací „obchodní cestující“, nabízející od oříšků, různých druhů ovoce, zeleniny, mas až po kýčovité ošklivé kalendáře s Buddhou. Připadám si poněkud středem pozornosti, moc cizinců asi III. třídou necestuje. Až se po pár kilometrech okoukám, pomalu tahám foťák. Pokládám si ho na klín a sleduji reakce spolucestujících. Pár se jich už uklimbalo a spí. Jeden pán se spící pomalu pokládá na cestujícího vedle:-) Projíždíme vesničkami, je vedro. Zastavujeme.


Buch, buch...nějací dělníci hážou dovnitř vagónu své obrovské palice, velké kusy jakýchsi rezavých železných dílů od čehosi, asi části výhybek. Ucpávají oboje dveře, ale naštěstí v další stanici opět vyskakují ven i s tím železným sběrem. Naskakuje další prodavač a hrozně ječí – nabízí své zboží. Nikdo ho ale nevnímá, nikdo nic nechce, za jízdy vyskakuje zase ven. Vlak se neskutečně vleče. Fotím pár snímků, okolním cestujícím je to fuk. Vedle sedící mladý muž studuje typy účesů v učebnici - asi budoucí kadeřník. Míjíme pole, louky, projíždíme bujnou tropickou vegetací. Je to příjemná změna v porovnání s městem. Na mapě nalézám, že bych mohl vystoupit už dřív – v Kalutaře. Má tam být nějaký velký buddhistický chrám. Vystupuji. Cesta dlouhá 20 kilometrů trvala vlakem asi hodinu.


Hurá, jsem venku. Fotím si vlak (V Colombu to nešlo – moc vojáků) a vycházím z nádraží. Zdravím výpravčího, dost se diví, že sinhálsky. Vstupuji do uliček, dost to tady páchne, procházím trhem, ryby se válejí na zemi, pere do nich slunce. No, jsou alespoň na plachtě. Vcházím na hlavní třídu a pokračuji okolo chrámu Gangatilaka vihára. Přecházím dva mosty přes řeku Kalu Ganga a odbočuji doleva směr oceán. Domorodci zvědavě koukají, kde jsem se tam vzal. Tudy asi moc turistů nechodí. Po asi dvou kilometrech přicházím na pláž, nikde nikdo, žádné hotely, stánky, nic. V dáli duní bonga.


Za chvilku se vedle mne objevují dva asi domorodci a já slyším ten ohraný scénář vět: 1) Ahoj 2) Jak se máš? 3) Odkud jsi? 4) Jsi ženatý? 5) Ve kterém hotelu bydlíš? 6) Jak dlouho jsi na Srí Lance? 7) Jsi tu prvně? 8) Kolik Ti je let? A tak dále. Tyto fráze slyším dále několikrát denně. Postupně své odpovědi ladím z jistých důvodů (viz dále v deníku). Prohazujeme i pár jiných slov a ptám se, zda si je můžu vyfotit. Oni na to: „jasně!“. Fotím je. Pak mi dávají e-mail, abych jim poslal fotky. Natáčejí si mě na mobily:-) Sranda. Zvou mě k sobě a svým kamarádům – mají u pláže přístřešek. S díky odmítám a loučím se. Z dáli zní opět bonga.. Daroval jsem jim každému moji travel propisku.


Asi 100 metrů od oceánu vidím vraky lodí vyplavené tsunami. Vracím se zpět do města. Procházím hlavní ulicí a kupuji si ve „fast foodu“ nějaké pečivo a piroh. Uff, je tam dost chilli. Jdu omrknout na nádraží odjezdy vlaků. Nic ale zrovna nejede. Kráčím tedy opět do města na autobusové nádraží. Hledám „svůj bus“ směřující do Aluthgamy, kde jsem měl prvně vystoupit. Hurá, autobus jsem našel a nastupuji, je tu hrozné vedro, uff... Dovnitř se cpou mraky lidí, ptám se řidiče, kolik to stojí, říká cenu, ale peníze nechce. Neřeším to.


Vyjíždíme. Řidič jezdí hrozně. Prudce brzdí, často troubí. Dělám pár fotek:-) Několika dveřmi se dovnitř i ven cpe spousta lidí na každé zastávce. Občas někdo zatahá za provázek táhnoucí se přes celý bus stropu a u řidiče se rozezní zvonek – asi zastávka na znamení. Protože ale zvonek zní prakticky neustále, zastavujeme skoro všude.. Kde se vzal, tu se vzal, z davu vylezl nějaký maník v civilu (ale má boty – většina cestujících je na boso) a ptá se sinhálsky lidí, asi kdo přistoupil. Ptá se mě, kam jedu. Říkám „Aluthgama“, povídá něco, zřejmě cenu. Nerozumím. Podávám mu 50 LKR bankovku a on mi vrací přesně zpět. Cesta stojí asi 8 LKR na 8 kilometrů. To je zhruba 1,30 Kč. Super cena!


Po čase přijíždíme do Aluthgamy. Poznávám to podle nápisů v latince na obchodech. Vystupuji. Procházím hlavní třídu, je tu šílený cvrkot, hodně lidí, tříkolek, aut. Každé pondělí (dnes) tady má být trh. Mířím tedy tam. Prodává se tu všechno. Od bot přes ovoce, kusy masa, ryby, koření, látky, až po bublifuky. Procházím trhem a neustále na mě někdo pokřikuje a nabízí mi zboží. Pokračuji po hlavní ulici ven z města, přecházím most přes řeku, je to dost natěsno. Mnoho lidí raději chodí přes řeku po železničním mostě, asi vědí, že vlak zrovna nepojede. Vcházím do Bentoty a v parku si dávám oddych. Přichází ke mě nějaký domorodec, má naproti krámek. Ptá se, zda nechci diamanty. Asi vypadám bohatě (splavený, špinavý bágl). No, na bižuterii, kterou by mi jistě prodal, bych třeba ještě měl.


Pokračuji dál na autobusovou zastávku. Lidé se usmívají, zdraví mě. Na zastávce stojí několik tříkolek. Nabízejí mi odvoz, s díky odmítám. Tříkolka je asi za 400 LKR, autobus za dvacku. Projíždí kolem dost busů, troubí. Na zastávce stojí pár lidí. Občas někdo naskočí do některého z nich. A sakra, všechny busy mají nápisy udávající směr jízdy pouze „obláčkovým písmem“. Ze znaků vyčtu maximálně (dle podoby): „pomeranč, zavináč, hruška, jablko, had, pulec“... Ale, že bych z toho měl cílovou stanici vyčíst, to fakt ne:-) Jen vím, že „můj“ bus musí mířit do Ambalangody. Jak se to píše v obláčcích – nevím. Začnu tedy konverzovat s vedle stojící paní a prosím ji, aby mi řekla, až pojede můj bus. Zeptal bych se přímo řidiče, ale busy převážně jen projíždějí – je to zastávka na znamení. Paní říká anglicko – sinhálsky: „To byl on...“ Prima – no nic, čekám dál. Busy tu naštěstí jezdí často, jízdní řády místních linek neexistují. 


Řítí se další bus, zastavuje, ptám se tedy nastupujícího, zda jede do Koskgody. Ano! Skoro za jízdy nastupuji. Fajn, už si to valíme. Musím sledovat zase cedule na domech nebo billboardech, je to jediné znamení, jak správně vystoupit. Áá vidím ceduli s nápisem „Želví stanice“ - cíl mojí cesty v Koskgodě. Vystupuji a ptám se domorodců na cestu k pláži. Obracejí mě zpět, mířím k pláži – opět míjím domorodé domky stojící mezi bujnou tropickou vegetací. Po čase přicházím na pláž. Je báječná, nikde nikdo. Kousek ode mne stojí pobořený dům – zůstatek po tsunami. Přichází nějaký domorodec, dáváme se do řeči. Říká, že je rybář. Přichází další. Ptám se jich, kde je ta želví stanice. Říkají, že mě tam zavedou. Fajn, po cestě si povídáme. Tato pláž je skutečně úžasná – pravý tropický opuštěný ráj, spousta kokosových palem, průzračná voda, krémově bílý písek, nádhera.


Procházíme vesnicí, kousek pralesem a za chvíli vcházíme do želví stanice. Vstupné 500 LRK (když je to na dobrou věc, proč ne). Průvodce mi ukazuje celou stanici, po tsunami tady moc želv nezbylo. Proto jsou teď velice chráněné a už z vajec je chovají zde na stanici. Postupně procházíme několik bazénků, od nejmenších želviček až po ty největší a nejstarší. Beru si ty pindi do ruky, jsou prima. Potom beru ty střední – musí se držet na bocích, jinak by asi vypadly. Dost mě plácají ploutvemi, auuu! Ta, kterou držím, může mít tak 15 kilogramů. Raději ji vracím zpět do bazénku, jsem celý mokrý jak plácá. Je to sranda. Koukám pak na největší želvy. Je jich tu několik, ta nejstarší má asi 60 let a váží okolo 100 kilogramů. Na Srí Lance žijí čtyři druhy. Mají tady i Albínku, nádhera! Koukáme se na pískovou hromadu – je to líheň malých želviček. Každá hromádka má cedulku s datem., kdy sem bylo vajíčko umístěno. Prohlídka končí. Na konci mi ukazují „Guest book“ a ptají se, zda přispěji něco na záchranu želv. Protože je to na dobou věc, něco jim přispívám. Jako dárek dostávám dvě malé želvičky v igelitce – super! Mám je vypustit do oceánu, to je věc! Loučím se, míjím stánek se suvenýry a společně se dvěma domorodci mířím k oceánu. Přicházíme a já vypouštím želvičky ze zajetí igelitky do vody. Jedna utíká k vodě, druhé se moc nechce. Trošku ji strkám když přijde vlna. A už plavou obě, paráda! Šťastný a dlouhý život „malé karetky“!


V dáli kdesi zní zase bonga. Milují tady Boba Marleye. Povídáme si s domorodci, sedíme na terase toho polozbořeného domu - zvláštní pocit. Majitelé to tu nechali a odstěhovali se pryč. Tsunami v této oblasti měla hroznou sílu – doplatilo na to 30 tisíc lidí. Ptají se mě, zda bych chtěl pozorovat noční hrabání hnízda želvami. Samozřejmě souhlasím. V tuto dobu se občas jednou denně v noci 1 až 2 želvy vydávají z moře na pláž hrabat hnízdo a klást vejce. Snad budeme mít štěstí. Jeden domorodec přináší kokosový ořech – máme jich nad hlavou spoustu. Dostat kokosem na kokos – to asi dost bolí. Prvně vidím rozbíjet ořech a zkouším pít kokomléko. Je to velice osvěžující. Po vypití následuje konzumace bílé dužiny. Řekl bych, že sušený kokos je ale chutnější – toto je trochu jako mýdlo – no ale svačinka je to dobré – i s nápojem na zapití. Setmělo se – tma tady přichází skoro náhle, jsme „jen“ zhruba 1200 km od rovníku. 


Domorodci mi pomáhají najít ubytování. V této vesnici jsou jen dva hotely a jeden penzion. Míříme k penzionu, všichni se tady vzájemně znají. Ubytování mne bude stát 1000 LRK (165 korun českých). To je myslím solidní cena. Majitelé jsou příjemní, vše je tu nové, čisté. Jsou tu ubytované dvě Němky a jedna Ruska. Zdravím ji rusky. Kouká dost překvapeně. Majitel domu má malou cestovní kancelář. Dává mi číst „Guest book“ - asi to je klasický marketingový trik na turisty. Jsou tam texty v mnoha řečech – i v japonštině, ruštině. Čtu jen ty anglické – klasika „moc se nám tu líbilo, bla bla...“ Jediné, co mě zaujalo je to, že jakýsi dva píšící turisté se jmenovali jako já :-) Jeden z Irska, jeden z Anglie. Dávám si lehkou večeři – omeletu s chilli (bez chilli to prostě tady nejde) a čerstvý džus z maracuji. Výborné! Vše navíc zapíjím čajem.


Ukládám věci na pokoj, beru čelovku a vyrážím na noční hledání želv společně s „odpoledními“ domorodci. Jdeme po pláži, ukazují mi stopy od želv z předchozí noci – vypadá to jako kdyby projel pásák. Zatím nikde žádná želva. Sedáme do písku. Vychází měsíc, je ale úplně jiný než v Čechách. Tady je srp měsíce „naležato“! Postupně přechází do temně oranžové barvy a asi za hodinu mizí úplně. Na obloze poznávám souhvězdí Orion – můj oblíbený. Ale tady je vidět nějak divně natočený – úplně obráceně, to jsou věci. Povídáme si, když se náhle ze tmy vynořuje průvodce z želví stanice a šeptem volá: „je tam!“. Vyrážíme za želvami.


Musíme potmě, želvy při hrabání hnízda nesnášejí světlo, „utekly“ by zpět do oceánu. Dnes je to jedna želva. Vidím siluetu, je obrovská! Může mít 1 metr na délku. Pomalu se sune dál od vody. Když urazí asi 50 metrů, začíná hrabat. Písek lítá všude kolem. Po chvíli přestává a přesouvá se o tři metry dál, zřejmě jí to místo nevyhovuje. Hrabe znovu, trvá to okolo půl hodiny. Musíme být velice tiše a potmě. Ze tmy se vynořují dvě siluety. Fisher říká: „to jsou junglemani“. Sbírají vejce a prodávají je na černém trhu, musíme je hlídat. A tak noc co noc vždy někdo ze stanice hlídkuje na pláži a pozoruje, zda se neobjeví další želvy. Vyhovuje jim jen pruh pláže 2 kilometry dlouhý, jinam nelezou.


Zhruba po 40-ti minutách se jdeme podívat na želvu, hnízdo je už vyhrabané – je to díra o průměru okolo 1,5 a hloubce asi půl metru – úžasné! Želva klade vejce, už prý můžeme svítit – teď už to nevadí. Fishman vejce zrovna vybírá a ukládá je do plátěného pytlíku. Je jich celkem 40. vajíčka vypadají jako ping-pongové míčky – dokonale kulatá a bílá. Jsou dost měkká. Pracovník stanice je pak odnese do líhně a po několika dnech pak vypustí malé želvičky do moře. Dělá se to kvůli pytlákům a zvířatům, která hnízda vyhrabávají a žerou vejce. Želva zahrabává hnízdo, písek zase lítá všude, je to sranda. Chvílemi odpočívá. Až hnízdo zahrabe, vrátí se opět do oceánu. Želva má na ploutvi značku ze stanice – monitorují tak asi jejich pohyb. Její krunýř vypadá jako pancíř, může vážit minimálně 200 kilogramů, prý je stará skoro 100 let.


Protože je už půlnoc, vracíme se zpět do penzionu. Po cestě domlouváme program na další den. Otec jednoho z domorodců pracuje jako rybář a každý den ráno se vrací z nočního lovu do přístavu v Beruwale. Ráno v 6 hodin tedy vyrazíme busem omrknout příjezd lodí z moře a jejich úlovky. Na horizontu je vidět zhruba 50 žlutých teček. To jsou noční rybářské lodě. Vracím se do penzionu a po rychlé sprše ulehám s puštěným větrákem a kouřící jakousi tyčinkou (proti moskytům) k spánku. Větrák prý také pomáhá – vyhání moskyty, nemají rádi průvan. První akční den končí, myslím, že jsem viděl a zažil dost věcí. Usínám.

 

 

text & foto Marián K., přepis z deníku Síma

 

Sri_Lanka_14012008_IMG_9518_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9520_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9521_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9523_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9524_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9526_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9527_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9532_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9534_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9536_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9537_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9538_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9540_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9542_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9543_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9544_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9545_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9547_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9548_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9550_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9552_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9555_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9556_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9559_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9560_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9562_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9564_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9565_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9567_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9569_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9570_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9573_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9574_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9575_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9576_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9578_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9579_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9580_MK
Sri_Lanka_14012008_IMG_9583_MK

Zobrazeno: 3664

Joomla SEF URLs by Artio

(c) MaK., 2008-2099, všechna práva vyhrazena, kopírování obsahu jen se svolením redakce

Nahoru PC verze